Havli in Oslo 2010 / Utah 2012 / Illinois 2013 / Toronto 2015

Havli in Oslo 2010 / Utah 2012 / Illinois 2013 / Toronto 2015
VÍTEJTE na blogu, který vznikl pro publikování článků z mého erasmáckého pobytu v Oslu, Norsku 2010. Později se stal "prostoduchým" zážitkovým blogem, kde si autor čas od času ukojil své pisatelské choutky. Následně se blog navrátil ke své původní myšlence. Uveřejňovány zde byly články z ročního studijního pobytu v Salt Lake City, Utah, USA 2012/13. A dále pracovní stáže v Champaign, Illinois, USA na přelomu 2013/2014. Po návratu ze zámoří blog dosti skomíral. Nechám se překvapit, jestli návrat za velkou louži / pracovně-studijní život s Luciou v kanadské Torontu 2015/16 vdechne život i mému blogu.

28. listopadu 2012

Alta 3000


Poslední listopadový víkend patřil Díkuvzdání (vždy čtvrtý čtvrtek v listopadu), které navíc přineslo dva dny volna. Výuka pádí mílovým tempem, takže jsem po bezesných nocích, přivítal několik dní vorazu. Čtvrteční Díkuvzdání jsem díky pozvání jednoho geografa strávil v příjemné společnosti několika jeho přátel, jejich dětí a psů a přitom se ještě mohl dobře nadlábnout. Nebudeme předstírat, že krocan a plný žaludek není hlavní motivem tohoto národní svátku. Je. Původním motivem však bylo poněkud ironicky vzdání díku domorodým indiánů za to, že kolonizátory tak srdečně přijali ve své domovině. Ti je pak na oplátku vybili (nadneseně řečeno).

Fotky najdete ZDE.

zásoby k chatě musí jet rolbou
nad lanovkou

Tento článek však není o Díkuvzdání, ale o tom, co následovalo o víkendu. První pořádný sněhový víkend v Altě. Andrew velkoryse nabídl svoji horskou chatu v horách na Altou, zimním středisku v pohoří Wasatch, a zorganizoval úžasný zimní víkend. Tahle útulná chata leží skoro ve 3000 m n. m., pojme dobrých 15 lidí a v zimě k ní nevede silnice, ale přesto je vybavena víc než dobře. Tedy Elektřina, plyn a hlavně výřivka a sauna. :D Zimní cesta k chatě se sestává  z části na lanovce a části na pěško (případně rolbou, která k chatě patří). Tedy vše je třeba na chatu dotáhnout. A to není žádná sranda.

Ferda a zásoby pitiva, spíš jejich zlomek

Nakonec jsme vyrazili v počtu 13 lidí - část lidí se sjezdovými lyžemi a část se sněžnicemi. Úkolem posádky našeho auta, které se ku podivu sestávalo opět z jednoho Čecha a čtyřech Němců a Němek, byl nákup pitiva, což byl úkol vcelku snadný. Vytáhnout desítky lahví různé velikosti i obsahu na lanovce a potom na sněžnicích nahoru na chatu už taková sranda nebyla. Obsluha lanovky chvíli tvrdila, že kartonová krabice s několika lahvemi vodky a ginu je "bezpečnostní riziko", nakonec mě ale na sedačku bez problému pustila.

odhadem dvě ráno a dva stupně pod nulou
odhadem dvě ráno a dva stupně pod nulou
soutěž
první paprsky na svazích Little Cottonwood Canyonu
ptactvo hoduje na kuřeti od večeře
snídaně s pěknými výhledy ... vejce na tisíc způsobů

Program víkendu se sestával z večeře na díkuvzdání, konzumace nápojů s různým obsahem lihu (někdy i bez), saunování, "výřivkování", dospávání a především lyžování a v mém případě "sněžnicování". To jsou mi slova. Páteční pečená kuřata byla tak trochu brzkým hřebem jídelníčku, pak už to šlo s množstvím dostupného jídla rapidně dolu, což nelze říct o množství lihovin, kterých bylo víc než dost. Večery lepší více nekomentovat. Kosti po kuřatech se prostě hodí na verandu a ptáci (od sojek po krkavce, podle Andrewa občas přiletí i orel) je během pár hodin sežerou. Na těstovinách zase ujíždí místní veverky.

lyžařské středisko Alta a údolí Little Cottonwood Canyon 
Monika, já a Holger na sněžnicích
chata, rolba a bílo
odpolední výšlap k jezeru Secret Lake už i s rekonvalescenty
grupen foto u sobotní večeře

Hlavní náplní bílé části dne pak byly kratší i delší výlety na sněžnicích v sestavě Daniel, Monika, Holger a Chris, která se průběžně obměňovala podle schopnosti jednotlivých členů chodit, mluvit, apod. Míst, kam se vydat je fůra. V okolí chaty jsou zamrzlá jezera, zasněžená sedla a třítisícové vrcholy, co by kamenem dohodil. Sobota patřila především testování sněžnic v okolí chaty a pak výšlapu k jezeru Secret Lake. Pro mě to bylo poprvé a rozhodně ne naposledy. V neděli jsme pak vyrazili do sedla Catherine Pass, a jelikož čas na sněžnicích plyne neuvěřitelně pomalu, tak se část z nás vydala dále na vrchol Sunset Peak (3 246 m n. m.), který se tyčí na opačné straně nad sedlem než Mt. Wolverine, na nějž jsme s Mikem lezli koncem září - tou dobou ještě v triku a kraťasech. Vrchol Sunset Peak se nakonec ukázal jako celkem náročný (kvůli skalnímu bloku, jenž bylo nutno zdlouhavě obejít), ale výhledy po okolí za to stály rozhodně stály. Lepší psychickou regeneraci si člověk nemůže přát a tenhle víkend rozhodně stojí za zapamatování a dlouhé roky. Sněžnice se zřejmě stanou mým dobrým přítelem po zimy. Z postřehů: Zmrzlý sníh je lepší než prašan při cestě nahoru, prašan většinou oceníte při cestě dolu.

veverky ujíždí na těstovinách s hovězím
grupen foto v plné polní
vrchol Sunset Peak
vrchol Sunset Peak (3 246 m n. m.)



9. listopadu 2012

Čtvrt roku za Louží a první hromada sněhu


Původně jsem chtěl jenom poznamenat, že už jsem pryč čtvrt roku. Pěkně to letí. Ale ... Včera jsem ještě chodil po venku v kraťasech a sandálech a dneska už nám od rána napadlo skoro 20 čísel sněhu a sněžit by mělo celý víkend. Menší změna. První sníh už sice přišel před dvěma týdny, ale pak se zase výrazně oteplilo. Zbytek už jen ve fotografiích. ***Sobotní update: sněží, jak blázen, dneska navíc i mrzlo, takže byla všude klouzačka. Ve studentské vesnice leží tak 35 čísel sněhu a o kus výš v kopcích skoro půl metru. *** Nedělní update - studentská vesnice má skoro půl metru sněhu.

Fotky najdete ZDE.

Americký sněhulák před naším barákem na kolejích
r

areál studentské vesnice na kampusu

sněhulák má tak 2 metry a 30 centimetrů na výšku

5. listopadu 2012

UFakt 5: Obama vs. Romney? Utah má jasno, USA nikoliv.


Již zítra čeká USA opět po 4 letech velký den. Barack Obama. Mitt Romney. Dva prezidentští kandidáti, dvou různých stran. Přes 300 miliónů obyvatel (mínus hodně dětí, ty samozřejmě nemůžou volit), kteří v úterý 6. listopadu vyberou nového prezidenta Spojených Států Amerických. Pojďme se na to podívat trochu blíž.

zdroj: Surviving College

Americký volební systém je pro mnoho lidí dosti neprůhledný. Nebudu si nic nalhávat, patřím mezi ně taky a navíc nejsem žádný politolog, takže zde jen stručné shrnutí, jak to při volbách chodí. Zítra přijdou nebo taky nepřijdou oprávnění voliči k volbám a vyberou svého favorita z dvojice kandidátů. Jeden je tradičně republikán a druhý demokrat. Vlastně to není tak jednoduché. Lidé volí ve volbách tzv. volitele (kongresmany a senátory) a ti pak na společném shromáždění v prosinci zvolí nového prezidenta (což je ale technicky spíše formalita). Volitelů je celkem 538 a aby jeden z kandidátů zvítězil potřebuje získat hlasy minimálně 270 volitelů. Každý stát unie (a těch je 50 plus District of Columbia) má přidělen určitý počet volitelů podle aktuálního počtu obyvatel. Vtip je však v tom, že volební systém naprosté většiny států je založen na většinovém principu - tedy "vítěz bere vše" (poměrný systém funguje pouze ve státech Nebraska a Maine). Takže když jeden kandidát získá v daném státě pouze o něco málo hlasů méně než ten druhý, tak stejně neobdrží žádné volitele.

Obě strany, tedy republikáni a demokraté, vybírají své kandidáty, v tzv. primárních volbách neboli primárkách (v případě, že prezident obhajuje svůj post, tak to není až tak žhavé). V roce 2012 proti sobě stojí, Barack Obama, současný demokratický prezident, první afroameričan v úřadu, který za sebou má čtyřleté období, které přineslo hodně složitých situací a řešení, která byla často různě úspěšná či neúspěšná, a Mitt Romney, byznysmen, mormon a bývalý republikánský guvernér státu Massachusets (Boston), který je pro mnohé hrdinou a pro mnohé také poměrně kontroverzní postavou díky svému majetku, vazbě na vyšší vrsty a konzervativnímu postoji v řadě témat sociální oblasti. Uff, snad jsem do tohodle odstavce nenapsal moc ptákovin. Původně se zdálo, že Mitt Romney po svých mnoha nešťastných vyjádřeních nemá mnoho šancí (ve stylu: 47% lidí mě nikde nebude volit či zde je můj oblíbený výrok k Londýnské olympiádě), ale po kandidátské debatě v Denveru, kde Barack Obama ukázal svou slabou stránku, se situace začala vyvíjet více ve prospěch Mitta Romneyho. Nyní je situace extrémně vyrovnaná, i když ve všeobecném mínění asi zůstává nepapapapatrným favoritem stávající prezident Barack Obama.

Tady je jasno. Utah volí, svého hrdinu, Mitta. Jeho pozice je neotřesitelná a důvody zjevné. Je to mormon. Mormonská církev (LDS) má své centrum tady v Utahu. Konzervativní postoje (ne potratům, homosexuálům, apod.) jsou tady taky jako doma. A nesmím zapomenout ani na fakt, že Mitt Romney jako ředitel výkonného výboru zimní olympiády v Salt Lake City 2002 vyvedl tuto akci z červených čísel směrem k zisku a také úspěšnému pořádání. Snad jediný okrsek, kde by mohl vyhrát Barack Obama je centrum samotného Salt Lake City (přesto, že tu stojí hlavní mormonský chrám the Temple, tak je to trochu paradoxně nejliberálnější místo v celém Utahu). Jo, a kdyby hlasovali místní mezinárodní studenti, tak by Mitt dosáhl stěží na 1% hlasů. :D V Utahu ale dostane Mitt Romney kolem 70% hlasů (suverénně nejvíc v celých Státech). Pokud se z toho odstavce zdá, že jsem zaujatý, tak je to asi pravda.

Obecně existují tradičně republikánské státy (celý jih a střed USA) i tradičně demokratické státy (severovýchodní pobřeží, oblast Velkých jezer a také Pacifické pobřeží), které vždy volí svoji barvu: Žádný z kandidátů se tak ani vlastně moc nesnaží získat tamní voliče na svou stranu. Klíčové jsou větší státy (s více voliteli), kde to je často velmi těsné (např. 49/51) a výhra či prohra v nich může být klíčová. Kdo vyhraje bitvu o Colorado, Floridu, Virginii či Ohio, tak se zřejmě stane příštím americkým prezidentem ... 

Každý si může zahlasovat sám, tady je jeden můj absurdní tip, zdroj: USAToday


Obarvěte si svojí mapku i vy, třebas na webu CNN. Komentáře s ukázkou jsou vítány.

A bonus na závěr - Mitt Mitt Romney style :D

31. října 2012

UFakt 4: Obludy všech zemí, spojte se! Halloween.


the U univerzitní dýně


Na konci letošního října straší Spojené Státy především hurikán Sandy a taky prezidentské volby. Běžně však na konci října straší lidi Halloween. V říjnu probíhala na univerzitní kampusu poněkud zvláštní kampaň s názvem: "Dress up, don´t mess up!", která si zaměřovala na volbu Halloweenských kostýmu a především to, aby studenti zvážili, zda-li jejich kostým neuráží jiné kultury. Vzhledem k tomu, jak byla kampaň pojatá, tak šlo z mého pohledu spíš o omezování svobody vyjadřování než rozumnou provokaci k zamyšlení. Pokud Američan převlečený za Vikinga opravdu uráží někoho s norskými předky, tak mi je ho spíše líto. :D Takhle kampaň prostě mířila dost mimo mísu.

na Halloweenské party ... tyhle krabice bych nechtěl nosit celý večer

Dýně. Nestvůry. Sladkosti. Tajemno. Halloween je příjemná a zajímavá tradice. Víkendová Halloweenská party byla povedená. Lidi jsou schopní dát do kupy opravdu náročné a nápadité kostýmy. Pravda ale je, že kostýmům suverénně vévodí upíři a zombie, případě variace na něco, čemu se tu říká "vampire slut" (v překladu "upíří děvka").

Halloween en mi clase de español con nuestros profesores


Překvapením pro mě dnes bylo, kolik lidí vyrazí na 31. října do práce, školy či jen tak ven v kostýmech či prostě jen "vylepšeném designu". I někteří profesoři dorazí na přednášku v převleku (i když třeba decentním).

personál v kantýně na kampusu

personál v kantýně na kampusu

personál v kantýně na kampusu


30. října 2012

Sandy, nezvaná návštěva


V Salt Lake City je právě půlnoc. Všichni klidně spí. Na severovýchodním pobřeží je zrovna na návštěvě, Sandy, což není žádný hodný pán, ale hurikán. Podle zpravodajství, který je přenášeno téměř nepřetržitě, se jedná i na místní poměry (na hurikány jsou zde celkem zvyklí, myšleno na východním pobřeží) o velmi mimořádný živel. Nejsem žádný velký meteorolog, ale mimořádný je jednak plošným rozsahem (aktuálně hlavně mezi Severní Karolínou a Massachusets), pomalý pohybem (tedy delším setrváním v postižené lokalitě) a do toho se ještě přimíchávají sněhové bouře, které přišly z opačného směru. Výsledkem jsou obrovské vlny, značně zvednutá hladina oceánu, silný vítr a ve vyšších polohách Apalačského pohoří i množství sněhu. Aktuálně je hlášeno 11 obětí. Až 60 milionů lidí  žije v ohrožené oblasti. Co říct? Je to velký. A ještě to bude to velký. Uvidíme ráno ... *(aktualizace). Nakonec minimálně 70 obětí. 10 mil. lidí bez proudu. Největší škody ve státech New York a New Jersey. Skoro metr sněhu za den ve Virginii. Člověk to vnímá trochu jinak, když zná lidi, kteří tam bydlí, mají rodiny, nebo tam zrovna odletěli. 

Více např. zpravodajství CNN ZDE.

V souvislosti s tím mě vlastně napadá, že Salt Lake City je až na laviny a blizardy (sněhové bouře) docela bezpečné místo.

A protože za týden jsou v USA prezidentské volby, tak se tu hodně řeší i možný dopad hurikánu Sandy na jejich výsledek - hlavně na rozhodování voličů v "těsných" státech. Na jedné straně manažersky úspěšné zvládnutí takového živlu by mohlo přinést hlasy stávajícímu prezidentu Obamovi na druhé straně lidé ze zasažené oblasti tvoří tradičně hlavní voličské jádro demokratů, a tedy i současného prezidenta. V zasažené oblasti by tak mohla nižší volební účast, než se očekává. Necháme se překvapit. Momentálně jsou mnohem důležité jiné věci.


29. října 2012

Road Trip západem USA


Americký semestr je výrazně delší než ten český, ale za to má jednu podstatnou výhodu, týdenní volno uprostřed – Fall Break, období jako stvořené pro cestování s ideálním počasím na mnoha místech. Po dlouhém rozhodování jsem se nakonec přidal k vyzkoušené německé posádce ve složení Max, Eva, Klaus a Thomas a vyrazil s nimi na předlouhý road trip západem USA. Dobře vyvážený itinerář naplánovaný s německou precizností a vědomí, že moji spolucestovatelé jsou lidé do nepohody, mi dodávalo klid a přebíjelo obavy z toho, že cesta je příliš dlouhá a našlapaná. Našlapaná sice byla, ale převážně úžasnými zážitky. Ke tvorbě článku se dostávám až dva týdny po návratu z cesty, takže jeho kvalita asi nebude ve všech bodech nejvyšší.

Fotky najdete ZDE.
Den 1 – Nevada, země nikoho a Reno, město zombie

Na cestu vyrážíme hned v pátek po škole kolem jedné hodiny odpolední. Zapůjčené SUV se zdá velké jen do chvíle, než do něj začneme pěchovat naše zavazadla, která obsahují vše od obleků až po pohorky. Víme, že nás dnes čeká dlouhá 8 hodinová cesta do nevadského Rena, tak na cestě příliš neotálíme, zastavuje na chvíli jen u bílých Bonnevillských solných plání, které jsou známé jako místo, kde se trhají všelijaké rychlostní rekordy. Nevada je opuštěná země plná hazardu a dolů a podle toho taky vypadá její monotónní krajina. Projíždět tudy není žádný med pro řidiče ani pro spolujezdce. Z okýnka občas ceduli s nápisem „jakési City“, ale za ní následuje jen seskupení několika maringotek se satelity na střeše. Nevadská městečka vypadají v lepším případě jako polorozpadlá tábořiště. Večer konečně dorážíme do Rena, ubytováváme se a vyrážíme omrknout města, údajně takové menší Las Vegas. Jediné pozitivum místních kasin je levné pivo za dolar. Zbytek je už bída, smutek, tragédie... U herních automatů posedávají postarší lidé, často evidentně nalomeného zdraví, a to dnem a nocí. O mladého člověka tu nezavadíte. Jejich skelné obličeje bez výrazu si člověk bude pamatovat ještě dlouho. Pokud je toho způsob, jak se američtí důchodci jezdí bavit, tak nemám slov. V člověku se při pohledu mísí různé pocity, všechny jsou však podobného charakteru – hlavně lítost, nepochopení a místy i pohrdání. Jedenácté přikázání by mělo pravit: „Nikdy více nevkročíš do kasina v Renu.“ Později se ukazuje, že Las Vegas je v tomto směru diametrálně odlišné – možná komerční, ale lidé se sem jezdí opravdu bavit.


německá posádka: Max, Eva, Thomas a Klaus a jeden Čech k nim


Den 2 – Modromodré vody Lake Tahoe

Ráno vyrážíme na cestu časně a všichni s úsměvem, protože opouštíme Reno. Čeká nás nedlouhá asi 4 hodinová cesta do San Franciska, která se však s množství plánovaných zastávek natáhne na celý den. Dopoledne míříme k nedalekému jezeru Lake Tahoe, vyhlášené lesnaté lokalitě na pomezí Nevady a Kalifornie, kam se jezdí mnoho lidí za odpočinkem. Jezero je rozlehlé a leží v nadmořské přes 2 000 metrů. Snídaně na pláži uprostřed krajiny, které vládou výhradně jasně modrá a zelená. Nedá mi to a jako jediný se vrhám do klidných vod jezera. Písek je příjemný, barva světle modrá, viditelnost pod vodou ohromující a teplota nevysoká. Příjemné osvěžující ranní plavání. Nutno ale přiznat, že nadmořská výška jezera plavání v něm příliš neusnadňuje. Tento počin jakoby předznamenává sérii koupání ve vodních tělesech nestandardní teploty. Následuje několik dalších zastávek podél jezera a poté konečně vstup na území Kalifornie a sjezd do nižších poloh. Zastavujeme postupně ve Folsom Prison, vězení, kde Johny Cash odehrál svůj legendární koncert, v Sacramentu, osvěžujícím hlavním městě Kalifornie s nádherným prastarým parkem kolem kapitolu až konečně v podvečer dorážíme do Muir Woods National Monument, sekvojového háje severně od San Franciska. Cestou si se zachmuřeným výrazem všímáme, jak cenu benzínu postupně roste z 3,70$/galon V Salt Lake City až na 4,99$/galon v San Francisku. Platí zde omílané, čím více na západ, tím dražší benzín. Do Muir Woods bohužel dorážíme v době, kdy slunko opouští náš den. Útěchou nám je alespoň to, že již nemusíme platit vstupné. Tento sekvojový háj je pořádně tmavé místo i za pravého poledne. Již pod rouškou tmy zastavujeme před San Franciskem v přístavním městečku Sausalito, které poskytuje dobrý výhled na noční San Francisko, Golden Gate Bridge i vody přilehlého průlivu. Doprava v centru San Franciska a hlavně hledání parkování je dosti divoké. Na parkovišti odevzdáte obsluze klíčky, aby mohla v průběhu noci s auty podle potřeby pojíždět. To naše stihli pánové nabourat o zeď vepředu i vzadu ještě při prvním parkování. Dosti vyčerpaní se v hostelu podle plánu setkáváme s druhou skupinou ze Salt Lake City, která jede kalifornské pobřeží po trase San Francisko – Los Angeles – San Diego.


pláž Lake Tahoe

nejprůhlednější voda, co jsem kdy viděl

kalifornský kapitol v hlavní městě Sacramentu

noční Golden Gate Bridge


Den 3 – Nebe nad San Franciskem

V San Francisku máme v plánu zůstat 2 dny a 3 noci, což nám poskytuje celkem dost času na návštěvu zajímavých míst ve městě. Běžné říjnové sanfranciské počasí (takových 12°C a hodně deště) má tento víkend naštěstí pro nás dovolenou, takže si budeme užívat slunečného a teplého počasí.  Shodou okolností zde zrovna probíhá Týden leteckých show, které mají velmi vysokou úroveň. Do přístavu míříme ráno pěšky, abychom záhy pochopili, že scény z amerických filmů, kdy auta přeskakují celé bloky ulic, nejsou příliš nadsazené. Rovné ulice s profilem „nahoru, dolu, nahoru, dolu a zase nahoru dají zabrat každému pěšákovi. Cestou zastavujeme u známé klikaté ulice Lombard Street. Nechtěl bych tudy každý den jezdit domů. :D Dnes je neděle a přístavu jednoznačně vládne letecká show. Akrobatické speciály střídají armádní stíhačky a ty zase Boeing, který ve vzduchu provádí vylomeniny, o nichž pasažérům na regulérních letech zdá jen v nočních můrách. Vrcholem je odpolední vystoupení světoznámé demonstrační skvadry amerického námořnictva, Blue Angels. Šestice žlutomodrých letounů F-18 Hornet provádí triky, nad nimiž zůstává rozum stát. Úžasná podívaná v centru města a zadarmo, proč ne? V průběhu dne obcházíme i další zajímavá místa v okolí přístavu – molo Pier 39 či Ghiradelli Square a večer se přes mrakodrapovou čtvrť, Financial District vracíme do hostelu. Hlavně já mám celodenního trajdání plné zuby. Ve Financial Districtu se pokoušíme dostat na střechu jednoho z hotelů-mrakodrapů. Pouze mě se to díky mým ubohým předstíracím schopnostem nedaří. No nic, tak jinde.


klikatá ulice Lombard Street

Cable car v ulicích San Francisca, na pozadí Alcatraz

Blue Angels v akci nad Alcatrazem

přístavní čtvrť Fishermans Wharf


Den 4 – Cesta parkem do Pacifiku

V pondělí dopoledne míříme nejprve skrze Chinatown, údajně největší čínskou čtvrť mimo území Číny, opět do přístavu. Místní obchodníci se snaží, ceny jsou více než přívětivé, na kvalitu se radši nikdo neptá, sehnat se dá ledasco. K nalezení jsou zde bizarní předměty jako dětský meč s hákovým křížem na rukojeti, nad nímž moji němečtí přátelé nechápavě kroutí hlavami. Nakupuje nějaké cetky, meče vyjímaje a míříme do přístavu, protože Max, Klaus a Thomas za chvíli odplouvají na prohlídku Alcatrazu, což mě až tak nezajímá (i s přihlédnutím k ceně přes 30 dolarů). Společně s Evou tedy hledáme náhradní plán, kam vyrazit, míst je tu dost. Nakonec se rozhodujeme pro cestu do rozlehlého parku Golden Gate Park, což se později ukazuje jako skvělá volba. Nejprve však míříme na molo Pier 39, kde asi hodinu zíráme na velkou skupinou apatických i dovádivých lachtanů. Co říct? Snad jen, že jsou prostě boží. Park je daleko, ale San Francisko naštěstí disponuje slušnou MHD. Uprostřed cesty posledním trolejbusem si však musíme vystoupit. Výpadek elektřiny. A tak hledáme náhradní spojení, což se nám naštěstí za vzájemné pomoci s dvojičkou místních studentů daří. Golden Gate park začíná uprostřed města a v délce 5 kilometrů se táhne až k Pacifiku. Při množství zajímavých míst (botanická zahrada, květinové zahrady, bývalé výstaviště, muzea, galerie a nesčetně přírodních scenérií) je park místem, kde se dokonale snoubí příroda a kultura. Navíc je to místo plné života, i když zvířata jsou občas trochu přidrzlá. Veverka se mi pokusila sníst mapu. Prostě místo na celodenní odpočinek. Slunečné odpoledne i park končí dole na dlouhé písečné pláži na pobřeží Pacifiku. Slušné vlny, slunko se pomalu nachyluje k obzoru, tak se ještě rozhodujeme, že tu pobudeme déle, než bylo v plánu, do západu Slunce. Mezitím se po chvilce váhání rozhoduji, že musím i zde uskutečnit svou koupací ideu a i přes absenci vhodného plaveckého oblečení se vrhám do vln Pacifiku. Voda je podobné teploty jako horské jezero Lake Tahoe a v sedm hodin večer tu jsem kupodivu jediný idiot, který tu plave bez neoprenu. Dlouhý autobusový návrat do hostelu je ve znamení slabého cvakání mých zubů a hřejivého pocitu „na duši“. Odškrtnuto. Teplá sprcha na hostelu a večeře ve velmi chutné a cenově příjemné thajské restauraci zahřeje i mou fyzickou schránku. Měl jsem očekávání, nečekal jsem však zase tak moc, ale San Francisko rozhodně příjemně překvapilo.


Chinatown a a mrakodrap Transamerica Pyramid

nahoru a dolu, ulice San Franciska

s lachtany na molu Pier 39

harmonický Golden State Park

před západem Slunce na pláži Pacifiku


Den 5 – Sucho a virus v Yosemitu

S vědomím, že nás čeká asi nejnabitější den na cestě, jdeme spát brzo, abychom ráno v pět byli alespoň trochu čilý. Ze San Franciska vyrážíme ještě za tmy. Oproti původnímu plánu jedeme asi 2 hodiny více na jih po známé silnic Highway 1, abychom si vychutnali východ Slunce na krásném pobřeží. Nakonec i s účastí lachtanů. Poté se opět stáčíme na původní kurz – směr Národní park Yosemite. Cesta je docela dlouhá a my nejsme zrovna nejčerstvější, takže ani naše tempo není závratné. První zastávka je v očekávané lokalitě plné sekvojí (laicky řečeno, slušně velké, vysoké a velmi staré stromy), Mariposa Grove. Oproti Muir Woods je zde světla ještě dost, takže si můžeme konečně pořádně vychutnat majestát těchto velikánů. Odpoledne se nachyluje a my pospícháme do Yosemitského údolí, hlavní lokality národního parku. Na prohlídku máme necelé dvě hodiny, což je sakra málo. V parku v poslední době řádí tzv. Hantavirus, na nějž tu nedávno zemřelo několik mladých a zcela zdravých lidí během pár hodin. Tedy hygiena nebo alespoň vtipy o ní jsou až na prvním místě. Letošní léto bylo na západě USA velmi suché a tak jedna z chloub Yosemitu, četné vodopády, jsou převážně bez vody, což je u vodopádů celkem problém. I přes hektickou prohlídku a návrat z krátkého výšlapu za tmy je to krásné místo. Celému údolí vévodí skoro kilometr vysoký žulový masív a oblíbená lezecká lokalita, stěna El Capitan. Nyní nás čeká ještě tříhodinová, pro řidiče dosti náročná a klikatá noční cesta do Bishopu, městečka, kde spíme.


pláž na kalifornském pobřeží u silnice Highway 1

Mariposa Grove, velký háj sekvojovců obrovských


tunel skrze základnu sekvojovce

Yosemitské údolí, nalevo stěna El Capitan


Den 6 – Údolí Smrti, vedro pod hladinou moře

Dnes nás čeká přesun do Las Vegas, ale hlavně cesta skrze pouštní oblast Údolí Smrti. Nikdo nemá velká očekávání, přesto nás toto místo příjemně překvapí. Co nás až tolik nepřekvapuje, je teplotní skok o nějakých 15°C nahoru. Říjnové teploty v Údolí Smrti se pohybují kolem ještě přijatelných 35°C ve stínu, přesto je to pro nás na cestě nová zkušenost. Těší nás i vědomí, že dnes nemusíme nikam spěchat. Cena benzínu v téhle nehostinné pustině šplhá i přes šílených 6$/galon. My naštěstí máme plnou nádrž. Zastavujeme na více místech po cestě. Řádíme na písečných dunách Mesquite Dunes, obdivuje měsíční krajinu kolem vyhlídky Zabrieskie Point, kroutíme hlavou nad přítomností bazénu a golfového hřiště a nakonec se procházíme po nejníže položeném místě západní polokoule, plošině Badwater Basin, která leží v „podmořské“ výšce 86 metrů. V podvečer opět přejíždíme hranice zpět do Nevady, aby nás kousek přes Las Vegas přivítal první déšť na naší cestě. Tady v poušti jako by to předznamenalo tak trochu trhlé počasí, která nás v Las Vegas čeká. Den končíme v našem hotelu The Hooters, který se nachází přímo na hlavní ulici, The Strip. Čeká nás „náročné“ město, tak je potřeba se pořádně vyspat.


Joshua tree v Údolí smrti

uháníme horkých Údolí Smrti, je třeba taky větrat

u vstupu do NP Údolí smrti

ptákoviny na písečných dunách

měsíční krajina kolem Zabriskie Point

solné pláně Badwater Basin (-86 m n. m. nejnižší místo Ameriky)


Den 7 – Las Vegas, hlavní město deště, krup a taky hazardu

Jestli ve mně nějaké místo na naší cestě nebudilo žádná velká očekávání, tak to rozhodně bylo Las Vegas, centru zábavy toho nejkomerčnějšího ražení, což není úplně můj šálek kávy. Nicméně s přístupem všechno se má zkusit aspoň jednou, jsem byl zvědav, jak to celé dopadne. Na Las Vegas jsme si stejně jako na San Francisko vyhradili 2 dny a zde hlavně 3 noci.  Nejskloňovanějším faktorem prvního dne byla kupodivu bouřka, která ve městě a okoli řádila první polovinu našeho pobytu. A o tom, že tohle zlaté vejce v nevadské poušti není na jakoukoliv formu vody z nebe padající vůbec připraveno, jsme se přesvědčili na vlastní pěst. Stručně řečeno, celý první den „chcalo jako z konve“ a bylo i celkem chladno. Ulice se místy během chvíle změnily v řeky a projíždějící automobily poskytovaly vtipnou podívanou. Prostranství kolem kasin a hotelů, dlážděná leštěným mramorem, se rázem změnila v luxusní kluziště, což jsem s povděkem kvitoval já, méně již kolemjdoucí, na něž odletovala voda z mého skluzu. Grande finále přišlo večer, když nás v centru zastihlo pořádné krupobití. Naštěstí jsme většinu dne trávili uvnitř hotelů a kasin prohlídkou vypiplaných interiérů. Po čase člověka již moc nebere kdejaký diamantový lustr či Eiffelovka klenoucí se přes Sochu Svobody. :D Nutno dodat, že mnoho míst je opravdu velkolepých, ale zároveň velmi unavujících. Po dlouhém dni a návratu do hotelu jsem hrdě s lahváčemi naskákali do venkovní hotelové vířivky, která poskytovala příjemnější útočiště než okolních 15°C, ještě netuše, že zde strávíme podstatnou část našeho pobytu v Las Vegas. Večer vyrážíme do staršího centra, na severním konci Stripu. Taxikář-afroameričan, který nás veze, oplývá neuvěřitelnou znalostí evropské historie a mrská geografickými pojmy, za něž by se nemusel stydět žádný domorodec. Horní, Dolní Kotěhulky, jemu to je jedno. Večer trávíme poflakování v promočené centru města a obcházením barů a kasin. Především si odbýváme naši premiéru v gamblingu na hracích automatech v jednom ze zdejších kasin. Celé to probíhá asi takto: Do ďábelské mašiny nacpete 3 jednodolarovky a už kolem vás pobíhá servírka s dotazem, co chcete za drink (pokud hrajete, máte pití zdarma). Mimochodem snadný způsob jak se zadarmo opít. Následně můžete stiskem tlačítka vybrat své 3 dolary v pětníkách, což sice zatíží vaši peněženku, ale pouze hmotností onoho kovu. Po zběsilé půlhodině, při níž jsme se k našemu překvapení velmi dobře pobavili, jsme zůstali o 5 dolarů chudší (všichni dohromady), což potěšilo nás a kasinu je to taky putna. Po pozdně nočním návratu do hotelu jsme opět rozbili velitelský stan v oblíbené vířivce.


"typické" Las Vegas, město v poušti

je libo Eiffelovku nebo Vítězný oblouk?
Elvis si zašel koupit kafe do Starbucks

interiéry hotelu Venetian skrývají i kánaly se skutečnými gondolami

vodní show před hotelem Bellagio

světelný tunel ve starém centru

trocha gamblingu -  Eva asi zrovna vyhrála pár pětníků

vířivka, náš druhý domov chladném Vegas


Den 8 – Las Vegas, hlavní město party

Počasí se naštěstí umoudřilo. Žádné vedro ale stále není. Dopoledne vyrážíme k nedaleké a známé Hooverově přehradě, mamutímu dílu z 30. let 20. století a tehdy i největší přehradě světa. Nutno přiznat, že se jedná o impozantní stavbu v drsném a krásném prostředí, která rozhodně stojí za návštěvu. Přehrada leží na řece Colorado a hranicích Nevady a Arizony. Po návratu a obědě pak odpoledne vyrážíme projít zbytek hotelů, který jsme nestačili prohlédnout včera. Podvečer trávíme kupodivu opět ve vířivce ve společnosti mražených drinků, které jsou při happy hours za pakatel. Večer vyrážíme na do  hotelu Palms Palace na narozeninovou party jednoho známého jedné známé našeho Klause. Hm, shoda náhod, ale jak se později ukazuje k nezaplacení. David, maník, který dělá cosi v Hollywoodu, slaví dnes v Las Vegas narozeniny společně se skupinou zahraniční studentů z Los Angeles. A my jsme také zvaní. Pre-drink na hotelovém bytě, s úžasným výhledem na noční Vegas, předznamenává, že tohle bude zvláštní noc. Oslavenec David je znalý prostředí a navíc platí většinu pitiva, takže nás za zlomek ceny protáhne do luxusního nightclubu na střeše hotelu Palms Palace. Dostáváme vlastní oddělený parket a vlastního bodyguarda, který nás doprovází na parket. :D Polovina parketu je navíc přímo na střeše pod hvězdami s parádním výhledem na noční Vegas. Prostě luxus. High-class party o tři kategorie jinde, než na co je český student zvyklý. :D Okolo šesté ranní je na čase se odebrat zpátky do hotelu, protože nás dnes čeká jízda zpátky do Utahu


Hooverova přehrada

Hooverova přehrada

grupen foto u profláklé vítací tabule

interiéry hotelu Venetian

Sezame, otevři se, batman, na ulici potkáte všechny, nejen tuny Elvisů

noční hotel New York New York


party ve Vegas
party ve Vegas


Den 9 – Hangover bez Tysonova tygra

O předposlední dni naší výpravy není až tak moc co psát. Po probuzení následuje jistá míra společenské únavy, která sebou přináší především myšlenky na večerní spánek víc než cokoliv jiného. Musíme ale zapakovat bordel, který za 3 dny vznikl na hotelovém pokoji, rozloučit se s vířivkou a vyrazit vstříc celkem dlouhé cestě zpátky do Utahu. Návštěva Las Vegas je velmi „náročná“ záležitost, ale party tu jsou bezkonkurenční, takže jednou a dost je OK i povinnost. V podvečer dorážíme do národního parku Zion, kde máme zítra naplánovaný výšlap. A již při průjezdu a krátkém zastavení v parku tušíme, že tohle je nádherné místo. Aspoň západ Slunce je tu luxusní. S myšlenkami na postel míříme o kus dál do motelu v Kanabu, abychom dohnali spánkový deficit před zítřejší túrou.


NP Zion - ostroh Angel´s Landing


Den 10 – Zion aneb teče nám do bot

Poslední den cesty a jeden z velmi očekávaných bodů, návštěva národního parku Zion v jižním Utahu. Zpětně lze říct, že tohle místo patří mezi to nejlepší, co zde lze navštívit. Prostě velmi krásný a komplexní národní park, který překvapí množstvím zeleně. Původní záměr jít s ostatními na vzdušný ostroh Angel´s Landing se nakonec zcela proměnil a mě zlákala túra, na kterou vyráží Thomas, protože nemá rád výšky. Vzdušné výšiny tak mění za temné rokliny. Túra skrze The Narrows (Úžiny) v závěru hlavního Zionského údolí je charakteristická především tím, že velká část cesty vede řekou a nad vámi se tyčí stěny o výšce 200 – 300 metrů. Šírka úžiny začíná na nějakých 20 metrech a později již nemá více jak 6 – 8 metrů. Variant, jak lze The Narrows zdolat, je více. My jsme zvolili klasickou túru 2 hodiny tam a 2 zpátky. Teplota vody není v polovině října vysoká – cca 10°C a my si museli vystačit s pohorkami. Řekou vede z počátku takových 50% trasy a později již skoro 100%. Na túru je povoleno vyrážet pouze, když nehrozí bleskové povodně. Při naší túře byl naštěstí vodní stav celkem nízký, takže nebylo nutno nikde plavat a člověk si vystačil s vodou maximálně do pasu. Vzhledem k tomu, že jsme neměli úplně všechno vhodné vodě odolné vybavení, tak jsme si museli dávat pozor, abychom neutopili batoh. Pozor si je třeba dávat především na zrádné kameny a také v silnější proud. Nezbytnou pomůckou pro túru je vycházková hůl. Ráno při cestě tam bylo v kaňonu jenom pár lidí, ale odpoledne při návratu zpět se The Narrows zaplnilo lidmi. Úžasná túra neotřelou krajinou, která rozhodně patří mezi ty, jež si člověk bude dlouho pamatovat. Pak už zbylo jen naskákat do auta a vyrazit na 5 hodinovou cestu zpátky do Salt Lake City. „Domů“ jsme přijeli v neděli kolem půl deváté, stihli vydatnou večeři v školní kantýně a vrátili se zpátky do reality.  V pondělí zase začíná výuka. Evu navíc hned druhý den brzo ráno čekal návrat do Německa, takže ještě večer sbalit, pak 20 hodinový let do Evropy a hned ten samý den začíná v Německu semestr. Ups, ještě, že já v pondělí nemusel nikam letět, jenom jít do školy, což bylo i tak dost náročné.


začátek soutěsku The Narrows

později se soutěska zužuje a my jdeme už jen řekou

místy je řeka i hlubší

odpočinek na břehu

tatík a synové, běžný rodinný výlet v NP Zion

promáčené pohorky je třeba vyměnit za pohodlnější střevíce

´pózující veverka

Suma sumárum. 10 dní, 9 nocí, 4 státy, 5 lidí, přes 2 300 mil (tj. cca 3 700 km), 2 řidiči, 6 hotelů, hostelů či motelů, 3 národní parky, 3 koupačky a 1 opice a 0 ovcí. A velká spokojenost.