Havli in Oslo 2010 / Utah 2012 / Illinois 2013 / Toronto 2015

Havli in Oslo 2010 / Utah 2012 / Illinois 2013 / Toronto 2015
VÍTEJTE na blogu, který vznikl pro publikování článků z mého erasmáckého pobytu v Oslu, Norsku 2010. Později se stal "prostoduchým" zážitkovým blogem, kde si autor čas od času ukojil své pisatelské choutky. Následně se blog navrátil ke své původní myšlence. Uveřejňovány zde byly články z ročního studijního pobytu v Salt Lake City, Utah, USA 2012/13. A dále pracovní stáže v Champaign, Illinois, USA na přelomu 2013/2014. Po návratu ze zámoří blog dosti skomíral. Nechám se překvapit, jestli návrat za velkou louži / pracovně-studijní život s Luciou v kanadské Torontu 2015/16 vdechne život i mému blogu.

29. října 2015

Čtvrtá země a pátý klub aneb orienťák v Kanadě


Přesto, že mým domácím klubem bude vždycky Slavia Hradec Králové, tak moje účasti na závodech  a orienťáckých akcích se v posledních letech točí častěji kolem jiných klubů v zahraničí. Letošní bilance v Čechách čítá 3 závody a Piškot Kap (nutno brát v potaz mononukleózu). V Kanadě jsem za 2 měsíce stihl zatím 4 závody. Na orienťácké žně jako s Wangkim v Champaign v Illinois to nevypadá - ani množství tréninků, jenž jsem stihl v norském Oslu, se to tu nevyrovná. Beztak věřím, že se zúčastním cca 1 závodu každý měsíc a to není k zahození.


Docela hezké terény tu nejsou ani daleko, ale doprava přes velké město to značně komplikuje. Navíc místní klub Toronto Orienteering Club, jehož jsem členem, nepatří právě mezi nejsilnější. Kdyby byl čas a doprava, tak se ale rozhodně dají objet pěkné závody či terény - jako např. Ottawa O-festival, jenž jsem minul na konci září. Priority jsou jinde. :D

Tak tedy 2. září jsem se spolu s Luciou a celou další skupinou (4 nováčci - ségra, brácha,jeho přítelkyně a jeden kámoš) zúčastnil poslední odpolední o-středy v Sunnybrook parku nedaleko centra Toronta. Příjemné proběhnutí ve vedru.


Sunnybrook park (2. 9. 2015) - kategorie medium (cca 52 min)

Sunnybrook park


Následně jsem se 19. září tentokrát sám vyrazil na sobotní část Turkey-O, jenž čítala middle a sprint v oblasti Palgrave Conservation Area. Pěkný členitý les s množství terénních detailů a matoucích singletracků.  Oba závody se mi docela povedly a seznámil jsem se s místní o-komunitou. Výsledkem bylo pěkné 6. místo na middlu a 3. místo ve sprintu, když jsem byl vždy poražen místní východoevropskou hordou z Rumunska a Moldávie. :D Místní konkurence je holt malinko lepší než v Illinois.

Palgrave Conservation Area (19. 9. 2015) - 6. místo middle (čas 45:47)

Palgrave Conservation Area

Palgrave Conservation Area (19. 9. 2015) - 3. místo sprint (čas 20:12)

singletracky v Palgrave Conservation Area


O uplynulém víkendu (24. září) jsem opět sám vyrazil na Vampire-O (Halloweenský orienťák plný zombií a upírů v kostýmech) do Clairville Conservation Area. Celý den lilo jako z konve, ale i při malé účasti to byl velmi zábavný podnik. Hodinový noční skorelauf, při němž se člověk schovává,plíží a zhasíná světlo, aby nebyl polapen zombíky. A když je polapen a promění se sám v zombií, tak se snaží podobnýcm způsobem pochytat ostatní živé duše. Ve skupině stačí sníst jednoho a pak už se jen šíři panika. Škoda, že nebylo více lidí, jelikož pak to musí nabrat opravdu grády. Ať žije paranoida. Člověk poslouchá každé křupnutí větve a pak ho někdo přepadne ve tmě ze zálohy. :D

Clairville Conservation Area (24. 10. 2015) - noční skorelauf 1h (čas cca 55 min)

Clairville Conservation Area

Toronto Orienteering Club Vampire-O

27. září 2015

Sečteno, podtrženo: Měsíc v Torontu


Čas plyne jako voda, i když podle zdejšího počasí se zdá, že je stále srpen. Teploty 20 - 30°C a po většinu času slunečno a jasno. Rozhodně si nestěžujeme, i když jde samozřejmě o klimatologickou výjimku. Včera jsem uprostřed mrakodrapů na bicyklu koukal na velkoplošné obrazovce před hokejovou arénou na část zápasu místních Maple Leafs proti sousednímu Buffalu Sabres. O to vlastně nejde. Ale bylo 9 hodin v noci a já byl venku v triku. A pak, že v Kanadě je zima, heh! Pointou je, že zítra to bude jeden měsíc, co jsem přiletěl do Toronto. Můj kufr dorazil tři dny po mě, a tak jsem se v domě rodičů Lucii musel chvíli obejít bez většiny věcí. Vykecávat o blbostech by šlo dlouho, tak pojďme rovnou k věci, aby jste se něco málo dozvěděli o mém/našem životě v Torontu.


noční centrum Toronta vč. CN Tower vpravo

Aktuálně studuji na škole ILAC obor "customer service" a hledám práci (už se začíná svítat na lepší časy). Toronto je príma město. Trochu velké, ale mám z něj dobrý pocit. Bydlíme 15 minut metrem od centra přímo u jedné z jeho stanic. Na kole do školy to mám 20 minut. Po dopoledních popojíždím po Torontu a rozdávám životopisy. :D Celkem príma cestování. S rodiči a Luciou jsme už navštívili Niagarské vodopády. Absolvoval jsem už 3 orienťáky a zapojil do toho celou rodinu. Lucia začala studovat magistra na University of Toronto a našla si práci jako asistentka jedné její profesorky.  Tak teď bude "busy" a já budu doma "zoufalá manželka" jako v tom americkém seriálu. :D Suma sumárum 90% (10% nechávám, aby člověk měl motivaci na sobě pracovat).

řecká čtvrť Greektown kousek od našeho bytu, po té ulici jezdím do centra

ze zadního dvorku tohoto domu je vstup do "našeho sklepa"


RYCHLÉ GLOSY 10 NÁHODNÝCH TÉMAT
(hoďte do komentářů další témtata a já je sem doplním):

1) Bejvák
+ Supr sklepní byteček. Jsme tu jako doma. A je to blízko do školy, do centra i na pláž.
- Medvídek mýval nám žere venku odpadky. Vypadá roztomile, ale je tu přemnožený a mívá vzteklinu.

2) Lucia
+ Společné bydlení nám klape. Lednička je plná, prádlo vyprané, stejně tak můj žaludek.
- Sem si samozřejmě nemůžu dovolit nic napsat.

3) Škola
+ Velká očekávání jsem neměl, ale není to zase tak špatný. Člověk se nenadře a občas se i něčemu přiučí.
- 5 dní v týdnu a 4 hodiny každý den od 14.30h do 18.30h. Na to už jsem od gymplu zapomněl.

4) Práce
+ Nějaké pohovory už se rýsují a i docela zajímavé vyhlídky, tak budu doufat, že mi brzo něco klapne.
- Být nezaměstnaný byť je krátkodobě je beztak "vopruz".

5) Orienťák
+ Letošní dva absolvované závody v Čechách už jsem porazil. Zde mám absolvované tři. Terény jsou celkem fajn.
- 6. a 4. místo na úvod. Místní rumunsko-moldavská komunita je celkem rychlá. Musím víc trénovat. :D

6) Telefonní operátoři
+ Když řeknu, že žádná plus nejsou, tak budu stále optimista.
- Žádná konkurence na trhu. Hrůza. Výsledkem jsou úvahy, že by člověk snad ani nevlastnil mobil. Nenávist k firmě Rogers je jediná věc, která spojuje Kanaďany napříč všemi vrstvami.

7) MHD
+ Existuje a jezdí celkem na čas. Student se bez ní beztak neobejde, i když zatím se jí vyhýbám ježděním na kole.
- Cena je vysoká. Dvě linky metra na 5 miliónů lidí není mnoho. Informační kiosky jsou spíše jako opevněná kulometná hnízda (skrytá za dvojitým plexi a ozbrojena hlasitým mikrofonem).

8) Lidé
+ Kanaďané jsou milí a velmi uctiví. Stačí trocha respektu a nebýt idiot a člověk se bude cítit jako doma skoro všude.
- "Sorry" tu stejně jako v USA slyšíte na každém kroku a pro našince asi tak 30krát častěji než to vůbec dává smysl. :D

9) Cyklistika
+ Pořídil jsem si opět starší silničku a drandím s ní po městě a do školy. Toronto je placka, takže když nestojím na červené, tak to celkem frčí.
- Místní řidiči úplně netuší, jak se chovat vůči cyklistům, takže přilba je nutností. Hodně cyklistů samozřejmě taky ne, takže je třeba jezdit opatrně a hodně předvídat.

10) Urbanismus
+  "Staré" kostely, mrakodrapy, pitoreskní domky z různých dob. Toronto je pěkný mix všeho a po večerech to tu vypadá k světu. Navíc je tu čisto. Pravoúhlá síť ulic je snadná na navigaci.
- Severoamerická města prostě nemají tu krásu měst jinde ve světě, ale to není vše.

Niagarské vodopády aneb milióny turistů vč. nás v růžových pláštěnkách

americká část Niagarských vodopádů z lodi

americký část Niagarských vodopádů zeshora

větší kanadská část Niagarských vodopádů

Lucia a já ve městečku Niagara-on-the-Lake

městská pláž v centru Torontu na břehu Lake Ontario

centrum Toronta a CN Tower - orientační bod ve městě

psí festival Woofstock ve Woodbine park

downtown Toronto z pláže Woodbine Beach

a taky je se mnou a mým novým "domovem"

pláž Woodbine beach, jezero Ontario má pěkné pláže

24. srpna 2015

Treky v Nebeských horách Kyrgyzstánu


Po loňském úspěšném výletě na Kavkaz do Arménie a Gruzie jsme s Martinem chtěli ještě něco stihnout dříve, než odjedu na rok do Kanady. Transsibiřská magistrála i ostrovní ráje Atlantiku - Madeira či Azory - nakonec padly z důvodů finančních, časových i jiných. Ale na pomoc nám přišla srpnová akce turecké letecké společnosti Pegasus Airlines, která nabízela zpáteční letenky do střední Asie a dávala na výběr mnoho termínů. Tak posledního července slovo dalo slovo a druhý den jsme kupovali letenky s odletem za dva týdny do hlavního města Kyrgyzstánu, Biškeku. 13. - 23. srpna 2015 jsme tedy strávili v téhle hornaté zemi plné jezer, ledovců, šikmookých domorodců, maršrutek, soch Leninů, krav, koní a jurt. A naše cesta rozhodně stála za to, i když byla fyzicky dost náročná.

Fotky najdete později ZDE.




Vzhledem ke stěhování do Kanady nemám čas se rozepisovat, tak to vezmu aspoň stručně. Ve čtvrtek jsme se z Prahy přes Istanbul nočním letem přesunuli do Biškeku, kam jsme dorazili v pátek ráno. Okamžitě jsme se s dvojicí Čechů šábli o taxík a následně z hlavního "autovakzálu" odjeli maršrutkou po severním břehu kyrgyzského moře, jezera Issyk-Kul, do východně položeného Karakolu. Tam se stal naší základnou Nice Hostel. Hned v sobotu jsme po nakoupení zásob vyrazili na těžko na třídenní trek pohořím Těrskij-Alatau, a to konkrétně na trek k jezeru Alakol. Cesta vedla z Karakolu v nadmořské výšce 1900 m asi 15 km (7-8 hodin) skrze přednádherné Karakolské údolí do 3000 m a našeho prvního kempu Sirota pod jezerem Ala-kol. Druhý den jsme pokračovali k jezeru Alakol (3500 m) sevřeného mezi horské velikány a přes sedlo Alakol pass (3830 m) až dolů do osady Altyn Arashan (2500 m), která leží ve stejnojmenném údolí. Naprosto unaveni jsme po 9 hodinách pochodu rádi využili možnosti koupele v místní "baně" napájené 42°C vodou z místních vulkanických pramenů. V pondělí už nás čekal "jen" 5-hodinový sestup do vesnice Ak-Suu (1900 m), odkud jsme jeli maršrutkou zpět do Karakolu. V úterý nebylo Martinovi nejlépe a teklo to z něj všemi stranami, takže jsem se sám vypravil na půldenní výlet do nedaleké vesnice Jeti-Oguz s množství červených skal a starým sanatoriem ze sovětských časů. Ve středu jsme se opět dali do pohybu a opustili Karakol. Na 3 hodiny jsme zastavili ve vesnici Tosor na jižním břehu jezera Issyk-Kul, abychom se vykoupali na jedné z nejlepších pláží, kde jsem kdy byl. Jemný písek všude, křišťálově čistá voda ideální teploty, málo lidu a čtyřtisícovky s ledovci na obou stranách jezera = 4,5 z 5 hvězdiček. Půl hvězdičky dolů jenom za odpadky tradičně rozházené po okolí. Postsovětské národy tohle prostě moc netrápí. Následně jsme chytli maršrutku do Biškeku, kam jsme dorazili večer již značně znaveni. Poprvé a naposledy jsme se vyspali na posteli v jednom místním guesthousu uprostřed Biškeku. Doplnili jsme zásoby a nabrali informace na náš druhý a poslední plánovaný trek v pohoří Ala Archa na jih od Biškeku. Biškek je ošklivé, v létě rozpálené, město ... není moc o co stát. Ve čtvrtek po obědě jsme po úmorné jízdě několika maršrutkami dorazili do výchozího bodu našeho treku - Alplager (2150 m). Cílem 3 denního treku byl vrchol Pik Učitěl. Ve čtvrtek jsme museli vyběhnout pěknou porci metrů do základního tábora ve stanovém městečku u horolezecké chaty Raceka (3 370 m). Pohoří Ala Archa je výrazně sušší než Těrskij-Alatau, ale i tak pěkné. V pátek vyrážíme nalehko na vrchol. 1200 výškových metrů přímo nahoru sutí není žádná sranda, ale dá se. A tak si já i Martin zapisujeme nový nejvyšší vrchol - Pik Učitěl (4 552 m n. m.). Čísla se liší dle zdroje, ale budiž, bereme tento průměr. Martin překonal loňský Aragats (4091 m) a u mě padá dva roky starý výstup na Grays Peak (4 453 m). V sobotu už jen sestupujeme do Alplageru a přes Biškek míříme na místní letiště. V neděli brzo ráno nám to letí domů. Cesta domů byl dlouhý horor, ale výlet za to stál.

chůze Karakolským údolím

posádka výletu - já a Martin

Karakolské údolí - ledovce, lesy, louky, meandrující řeky a tuny koní

ovesná kaše s jablkem a kávou v po ránu zmrzlém kempu

jezero Akakol a za ním 5-ti tisícové vrcholy pohoří Těrskij-Alatou

maršrutka z Ak-Suu do Karakolu

červené skály nad sanatoriem Jeti-Oguz

vyřezávaná dřevěná pravoslavná katedrála v Karakolu

koupačka v kyrgyzském moři, jezeru Issyk-Kul

základní kemp po Pik Učitělem, chata Raceka v pohoří Ala Archa

ledovec Ak-Sai nad chatou Raceka jak viděno z Pik Učitělu

rozlámané ledovce v pohoří Ala Archa

10. března 2015

TOP 5: Vodopády / Water Falls


Už nejsem student - univerzitní studia jsou z mnou. Po velmi náročném, ale šťastném roce jsem doufal, že budu moci na jaře více odpočívat a pořádně provětrat své cestovatelské choutky - tj. i obsah tohoto hnilobou zavánějícího blogu. Čas na odpočinek mi poskytne zjištěná infekční mononukleóza a a cestovatelské choutky tak budu muset ještě na chvíli zavřít do šatníku. Provětrat obsah tohoto blogu ale můžu i tak, a to aspoň zrecyklováním nějakého starého matroše. Zcela náhodně se zde možná objeví několik článků na styl TOP 5. Začínáme ještě náhodněji navštívenými vodopády, které mě nejvíce zaujaly.


TOP 1: Vernal Fall a Nevada Fall v Malém Yosemitském údolí, Kalifornie, USA
Národní park Yosemite je plný vodopádů a mě se poštěstilo ho navštívit hned dvakrát - v květnu a v říjnu. Na konci jara jsou řeky přeplněné vodou z tajícího sněhu a v půlce podzimu zase prázdné, jelikož první sníh ještě nepřišel a řeky nemá co napájet. Valící se masa vody vs. malý čůrek. Tohle porovnání vynikne zvlášť v Yosemitu. Tihle dva drobečkové jsou navíc umístěni nad sebou v krásné scenérii - masa vody přepadající přes odkrytou žulovou desku.

Vernal Fall

Nevada Fall

TOP 2: Øvre Fossen, řeka Akerselva, Oslo, Norsko
Tenhle prcek možná nění tak impozantní jako ostatní vyvěšené vodopády, ale svým neuvěřitelným zasazením doprostřed norského hlavního města si mě získal. Dravá síla přírody obehnaná lidskou kulturou je tady neuvěřitelně blízko. Řeka Akerselva sama je pro mě jednou z perel Osla. Nacházející se na ní i další vodopády. Øvre Fossen je mezi nimi jedničkou.

Øvre Fossen zespoda - výška cca 10 m

Øvre Fossen zeshora v noci

TOP 3: Vodopád Krka, národní park Krka, Chorvatsko
Už to je snad 13 nebo 14 let, co jsem národní park Krka navštívil s rodiči na letní dovolené v Chorvatsku, ale v mysli mi tenhle krasavec nebo spíš kaskáda zůstává nadále. Porazit sadu norských horských vodopádů nebylo vůbec snadné.

kaskáda vodopádů v NP Krka


TOP 4: McWay Falls, oblast Big Sur, Kalifornie, USA
Z celé TOP 5 je tento vodopád objemem vody a výškou nejtrapnější, ale zasazením na jednu z nejkrásnějších pláží v oblasti Big Sur na kalifornském pobřeží to dohání. Hned nad ním lze navíc kempovat, ale kemp má jen dvě místa pro stany, takže je o ně boj.

McWay Falls - vodopád je vidět vlevo nahoře od středu fotografie ve stínu

TOP 5: Lower Falls v Grand Canyon of Yellowstone, Wyoming
TOP 5 uzavírá na doplnění tenhle hučící macek z NP Yellowstone. Je zaříznut do impresivního údolí a je pořádně hlučný. Zajímavostí je, že tenhle vodopád je první místo, které jsem na svých cestách po USA navštívil.

Lower Falls zeshora - voda odlétává daleko do údolí

A příště? Hory, města a kdo ví co ještě. :D