Týden první - den po dni

Na rozjezd nové etapy v životě tohoto bezvýznamného blogu zkusím příspěvky formou "den po dni". Každý den prvního týdne se sem pokusím hodit krátký odstavec a fotku či dvě, Jak se daří "kulturní asimilace".

Fotky z cesty najdete ZDE.
Fotky z výšlapu na Mt. Wire najdete ZDE.
Fotky z o-mítinku v Brightonu najdete ZDE.
Fotky z centra Salt Lake City najdete ZDE.

Den 0 - vzlet

Pobyt v cizí zemi nikdy nezačíná idylkou, jelikož do cizí země je vždy cesta daleká. Můj plán 22 hodin v letadle (po trase Wroclaw - Frankfurt - Philadelphia - Chicago - Salt Lake City) utržil krutou ránu od silných větrů z oblasti Velkých jezer. Let do Chicaga nabral 3 hodiny zpoždění, a mě tak čekalo nucené přenocování na letišti Chicago O´Hare.

poslední východ Slunce v Evropě, letiště Wroclaw

Frankfurt - Phily

Den 1 - usazení

Polední let do Salt Lake City už byl naštěstí bez komplikací a tak jsem po 37 hodinách v letadlech a na letištích dorazil do města, které se na rok stane mým útulkem. Autobus, TRAX, krátká ubytovací procedura a už jsem vstupoval do svého nového pokoje. Celkem pěkný kamrlík, o něco větší než v Oslu, jen ta vyhlídka na "pouze" dvoutisícové vrcholky je slabá. Ostatní mají určitě lepší. :D Byt je zatím prázdný a ještě pár dní bude. Večer je jakási schůzka "kolejní komunity ze třetího patra" Sage Point 814, tak uvidíme. No ehm, na kolejích jsem jako jeden z prvních, takže jsem tam byly tři - já, jeden Brazilec a naše ubytovací asistentka (Resident Asistent) Emily a trvalo to asi minutu a půl. Vybalit a spát.

vtipné pravidlo v MHD

univerzitní kampus

Den 2 - IKEA time

Původní plány, jako že budu po náročné cestě odpočívat a třeba se půjdu podívat na chvíli do centra, vzaly za své. Pokoj pěkný, ale prázdný, žaludek taky a špajz taky. :/ Tak jsem relaxační plány "pohřbil" a vyrazil na celodenní nákupy - vyléčit si stesk po evropském prostředí, do Ikei. Cestovat MHDčkem o víkendu asi 20km na druhou stranu města se neukázalo jako nejlepší nápad. Chodníky se tu holt dvakrát nenosí,  takže moje dotazy, kudy nejlépe překonat pěšky jednu míli do Ikei, neměly úplně efekt. Nakonec mě tam hodila bývalá finská krasobruslařka a její pes mě cestou stačil olízat od hlavy až k patě. Po hodinách nakupování jsem se s naloženým kufrem začal zajímat, jak domů. Náhodná kolemjdoucí (nakonec doktorandka z univerzity): "Chceš hodit do centra? Ehm, tak jo." A byl jsem doma. Nemám tyhle výrazy rád, ale lidi jsou tu fakt "milí". Zřejmě by vám chtěli pomoct, i kdyby jste vy nechtěli. :D

TRAX (městský tramvajo-vlak) na downtownu

můj útulek, Sage Point 814

Den 3 - první výšlap

V neděli se nedělá a navíc včera jsem makal, takže dneska se půjdu konečně někam podívat. Nakonec jsem vyrazil na nejbližší "kopec" nad univerzitou - Mt. Wire. Vedra jsou tu opravdu slušná (jasno, 35°C+ přes den), takže jsem si přivstal a v sedm hodin vyrazil nahoru. Suchomilné porosty, kterým vévodí všudepřítomný podrost dubu zimního, lemují cestu k vrcholu. Výšlap byl nakonec na 3 hodiny, 10 km a 700 výškových metrů. Kupodivu mi nezvykle zaléhaly uši cestou nahoru, bývá to opačně. Nástupní výška (koleje jsou v 1500 m n. m.) je výhodná, takže to na mou první "dvoutisícovku" po dlouhých pěti letech ani nebylo daleko. Mount Wire - 2177 m n. m. Akorát se budu muset naučit převody všech těch podivných jednotek jako jsou stopy, palce, libry, míle či galony. Nahoře proběhlo ještě nečekané setkání s partou amerických vojáků, kterým jsem udělal pár fotek. A hurá seběhem dolů (chtěl jsem i nahoru, ale po třetine to již bylo moc prudké). Večer pak hurá na menší uvítací barbecue ve stylu: Vem si svůj. burger. Ahoj, kdo si, co si? Já jsem tohle a tamto, těším mě. No prostě klasická seznamovací uvítačka. Btw., taky jsem pochopil, proč tady ve vyprahlé pustině (viz. foto níže) mají tak zelené trávníky. Veškerá voda ze Salt Lake City totiž v noci napájí 333 stříbrných stříkaček na kampusu, a když jdete po chodníku, tak musíme čekat, až se proud vody zase otočí.

Trasu si můžete prohlédnout na Google Maps.

můj cíl Mt. Wire (2117m n, m,) nad kolejemi

cestou nad Salt Lake City

fotka pro americké vojáky na vrcholu :D

Den 4 - byrokracie začíná

Konečně se začalo něco dít. No, a už aby to skončilo. Oblíbená to byrokracie. Zdá se, že zde ji vážně milují. Na druhou stranu se při tom aspoň snaží být milí. A to se cení. Není dvakrát, o co stát, ale za pár dní (týdnů, pokud to půjde pomalu) to bude za mnou. :) To motivuje. Třeba na středu ráno se musím dostavit na nějaké skenování kvůli tuberkulóze. Paní u přepážky univerzitního zdravotnického centra povídá, pokud vaše země není mezi těmi, na tomto listu, tak budete muset podstoupit výše uvedené vyšetření. Tak se začnu pročítat seznamem a hle na první místě je Albánie, tak to je v pohodě. Ale jaké překvapení moje slavná vlast tam není (vedle tuny rozvojových zemí), takže hurá na ono vyšetření.

"Suchý"kampus, ale univerzitní drogy tu mají

Den 5 - byrokracie pokračuje

Co psát? Je toho tolik, že si to člověk o tři dny později nepamatuje. Týden pokračuje ve stylu byrokracie a seznamování 50:50 - imigrace, víza, další seznamovací BBQ, a tak dále.

BBQ

Den 6 - International China City

Dopoledne bylo na programu oficiální přivítání zahraničních studentů. Řečník postupně vyvolává jednotlivé kontinenty a ve chvíli, kdy se dostane k Asii, tak povstane celá sál (tedy jen 90% lidí v něm). V sále to jenom zahučí. Hned poté požádá všechny Číňany, aby si opět sedli. V sále to zahučí ještě hlasitěji. Sedlo si asi 90% všech asiatů. Tolik jsem jich tu vážně nečekal, i když jsem jich čekal hodně. Zbylí Korejci, Japonci a Mongolové na sebe chvíli jen nechápavě koukají. :D Po obědě na trávě v kampusu, který byl, jak je tu zvykem, fríí, vyrážíme poprvé do centra (nebo spíše na downtown). Okouknout, co tam mormoni (a když ne mormoni, tak organizátoři olympiády) stihli všechno postavit. Moc jiných budov tu nestojí, ale i tak je toho dost.Nakonec to bylo spíše takové seznamovací potloukání centrem než prohlídka města. Večer pak proběhla poznávací hra na kampusu. Nutno přiznat, že naše skupina prohledala budovu, kde sídlí moje katedra, od půdy po sklep, ale nápovědu nenašla. No, aspoň už vím, kde budu mít všechny hodiny. Potom jsme na doporučení místních vyrazili prozkoumat blízkou pizzerii a oblíbené to místo studentů "The Pie". Bohužel tam opravdu dělají pizza koláče, nikoli pizzy. Výška cca 4cm a pět vrstev šunky. No prostě je to koláč a s pizzou to nemá nic společného.

Olympic Plaza

Temple Square

pizza-koláčkárna "The Pie"

Den 7 - Nastěhování Američanů

Čtvrtek je dnem, kdy se mají nastěhovat všichni američtí studenti. U nás na bytě mají být, oba prváci. Španěl Ulises dorazil už v úterý. Na doposavad poklidném kampusu (tedy ve studentské, bývalé olympijské, vesnici) je najednou velmi živo. Rodinky přijíždějí ve svých autech velikosti tanku a vykládají vybavené, které se snad ani jejich drahým potomkům nemůže vejít do pokoje. Všude po studentské vesnici pobíhají a častěji popojíždějí (na golfových vozítkách) zaměstnanci kolejí a všude se vzduchu míhají tuny červených a bílých balónků. S nastěhování je spojena i hromada uvítacích událostí, takže toho hbitě využíváme - večeře fríí (zdarma), zmrzlina, jedna, druhá, třetí a odpoledne na trávníku je pryč.

Amíci se stěhují na koleje

Bálonky všude

Movie night

Den 8 - Pěšky chodí jenom paka a studenti (zahraniční)

Doprava je na rozdíl od Evropy velmi odlišná, což jsem čekal. Ale na místě to člověka stej ně překvapí. Běžná ulice má 6 nebo 8 jízdních pruhů. Přechody pro chodce bez ostrůvků a zeber tak dlouhé, že by se z toho Evropská unie zbláznila - klidně 50 metrů. Lidi všude jezdí autem, to se obecně ví. Chodec se tu přechodech vážně dvakrát dobře necítí. Odpoledne jsme vyrazili do Deseret Industries, což je síť obchodů, kam mormoni darují použité nebo nové věci, které již nechtějí a ty si pak mohou nakupující za pakatel zakoupit (basketbalový míč za dolar, golfové hole za dva, televize za deset a posilovací stroj za dvacet pět). Nakonec jsem nic nekoupili, čekal jsem přece jenom něco trochu jiného, ale někdy se tenhle obchod určitě bude hodit. Večer bylo před Heritage Centrem (rozuměj jakési centrum ve studentské vesnici) disko trisko. Bylo to vážně vtipný, ale aspoň jsme dostali zdarma tričko. A to se počítá (zvlášť pro Čecha :D).

křižovatka dvou vedlejších ulic :D

Než přejdeš, tak se rozhlédni.

Den 9 - Vysokohorský orienťák

Sobota byla již delší dobu rezervována pro výjezd na první závod/trénink místního o-klubu Utah Orienteering. Ano, vážně tu mají jeden klub pro celý stát. A aby se nezačínalo nějakou ulejvárnou, tak se závod (tady tomu říkají mítink a to je přesnější), tak jsem rovnou vyrazil do nadmořské výšky kolem 2800 m. O-mítink se konal v lyžařském středisku Brighton. Na místo mě hodil jeden místní orienťácký manželský pár, který jsem náhodou "ulovil na fejsbuku". Akce je to malá, spíše rodinná. Terény božské. Podmínky tvrdé. Více o Utah Orienteering určitě napíšu v nějakém dalším článku. Nyní spíše k prvnímu o-mítinku. Fyzický výkon v tak vysoké nadmořské výšce ve mě trochu vzbuzoval obavy, tak jsem se radši pořádně rozběhal a rozcvičil. Kategorie tu mají tři - začátečníci, středně pokročilí a pokročilí. Ta nejdelší měla "jen" 4 kilometry, tak jsem se zapsal na ni. Údaje o měřítku a ekvidistanci na mapě chyběly, tak jsem je pouze odhadl z grafického měřítka.V cíli jsem pak byl za hvězdu, když jsem pořadatelům spočítal opravdové měřítko mapy (cca 1:7500). Jejich odhad 1:3500 nebyl úplně přesný. Celé to bylo vůbec velmi vtipné. Trať byla pěkná. Potkal jsem jelena a vůbec hodně rozmanité fauny a flory. Holt je to tu větší divočina jak doma. Chrestýši, horští lvi a medvědi naštěstí tentokrát zůstali doma. Kopce byly jinak v lyžařské středisku a jeho okolí brutální. Přestože díky nadmořské výšce byla teplota přes den poprvé od mého příjezdu přijatelných 24°C, tak jsem si sebou nesl lahev pití. Na třetí kontrole se mi ale podařilo ztratit víčko, a tak jsem zbytek trati dokončil s palcem narvaným v lahvi, aby mi nevytekla tekutina nejdražší - voda. Bez ní by takhle vysoko  člověk závod jen opravdu stěží dokončil. Scenérie byly v okolí nádherné a teplota příjemná, takže se sem nahoru musím co nejdříve vrátit. Později odpoledne jsme pak na vyprahlém jižním předměstí hledali kolo ke koupi. Teplo bylo vražedné. Navíc jsem se trochu zamotal, tak jsem se musel doptávat na cestu. Nikde nikdo jen partička Mexičanů, tak jsem poprvé úspěšně použil své tři španělské věty, které jsem se zatím naučil. Po orienťáku jsem dneska večer tak tuhej, že aspoň můžu na koleji v klidu dopsat blog. Nic jiného už bych nedal. Každopádně zatím nejlepší den tady. Úplně jsem se zapomněl pochválit za "skvělý" výsledek. V nejnáročnější kategorii jsem hned na první pokud obsadil slušné první místo ze čtyř. Od druhé závodnice mě dělilo jenom 17 minut. :D

Fotky z o-mítinku v Brightonu najdete ZDE.

orienťácké terény kolem Brightonu

organizátoři, návrat ke kořenům - papírové průkazky

 moje mapa a trať

putování vyprahlými ulicemi, lahev vždy po ruce

Den 10 - Kdo ví, co bude zítra?

Zítra začíná škola. A vzhledem k tomu, že tenhle nedělní odstavec píšu už koncem jejího první týdne, tak můžu předeslat, že je to zatím záhul, než si to člověk všechno srovná (kde má hodiny, jak se loguje do školního systému, kde odevzdává protokoly, atd.). Ale to chce jenom čas a trochu použít mozek, což se mi snad časem taky začne dařit. Tak a teď zpátky k tomu, co bylo v neděli. Už několik dní jsem si chtěl udělat čas na procházku po centru a dnes to konečně vyšlo. Nakonec jsem vyrazil sám, abych mohl v klidu fotit. Nebudu to tu dvakrát rozmazávat. Centrum je neuvěřitelně krásně upravené (tedy pokud se bavíme o Temple Square, česky něco jako „Chrámové náměstí“), všude jsou kvetoucí keře, květiny a krásně navržené „bazény“. V centru to všeho stojí The Temple (Chrám s velkým „Ch“ – tedy pro mormony). Člověk si tam občas připadá jako v ráji. Věřím, že na tohle se jim dobře loví nové „ovečky“. Kousek nad centrem stojí budova Utah Capitolu (obdoba toho ve Washingtonu, D.C.). Kupodivu tam zrovna měli sraz motorkáři, když jsem šel kolem.  V podvečer jsme si pak střihli trošku delší hru beach volejbalu (přes 3 hodiny), při níž jsem si stačil solidně narazit zadnici (tak na fialový týden). Večer. Pinta. A to je kolik litrů? Devět dní mi trvalo, než jsem to zjistil. Devět dní, než jsem okusil první místní pivo. Nic moc. Spíš nic, než moc. Kampus je totiž v překladu doslova „suchý“, a to nejen co se dešťových srážek týče, ale hlavně co se zákazu konzumace alkoholických nápojů týče. Takže dva plecháče z půlnoční benzínky (btw. americký Budweiser je slušně řečeno hnus) musely stačit.  Nakonec se posezení u Zahina protáhlo do 4té ranní. A zítra hurá do školy.

Fotky z centra Salt Lake City najdete ZDE.

květinové náměstí Temple Square a The Temple

květiny a bazény vévodí Temple Square

sraz motorkářů u Utah Capitolu