Skotsko - v zemi plotů, čtyřtisícovek a tolkienovských jmen

Článek ze Skotska je krapet delší. Kdo ho přečte celej, tak je u mě hrdina. Červnové období před státnicemi bylo pekelně hektické. Abych si toho na sebe náhodou nenaložil málo, tak jsem ještě v týdnu mezi zkouškami sháněl letenky a automobil. A kam? Do Skotska. Někdo to musel nakopnout, už byl nejvyšší čas. Nakonec jsme 22. července vyrazili za představou pána v sukni (tedy kiltu), který chlastá whisky a v dlouhé chvíli hraje na dudy. Zpětně nutno konstatovat, že výše uvedené kratochvíle představují ve Skotsku až druhotnou zábavu. Národním sportem je totiž stavění a opravování všudypřítomných plotů, které mají z pohledu turisty jediný účel a to zabránit mu v turistice.

Kudy kam?

1. den – Přílet do Glasgow

Tříčlenná minivýprava vyrazila ve složení Havli, Bob a Shaby. Bránou „do světa“ se jim stal Port lotniczy Mikolaja Kopernika ve Wroclawi, nepoddimenzovanější letiště, které jsem zatím viděl. Do letištní haly jsme vtrhli s bagáží (každý přes dvacet kilo) a doufáním, že se vejdeme do limitu (15 + 10 kg). Okamžitě jsem napravo spatřil podezřele prázdnou čekárnu a zavelel, že tam složíme naši bagáž. Čím více jsme se přibližovali, tím více se nám něco nezdálo. Luxusní čekárna s prázdnými lavičkami byla k našemu překvapení vybavena dokonce oltářem a obrazem Jana Pavla II. Rázem nám došlo, že už nejsme doma ale v Polsku. Letištní kaple. Chvíli jsem ještě zvažoval, že se stanu rouhačem, ale nakonec jsem tomu typicky českému nápadu odolal. Moje dva spolucestovatele čekal první životní let, takže se proměnili ve zvídavé průzkumníky. Nakonec jsem to ale byl já, kdo udělal pořádnou ptákovinu. A výsledkem byla zapomenutá bunda v odletové hale a projížďka po runwayi ve vozidle ochotného člena letištní obsluhy. Tento malý incident jakoby předznamenal strastiplný den, který nás čeká. Je 12:20, my dosedáme na Glasgow-Prestwick a posunuje si čas o hodinu vzad. Auto máme zabookované v půjčovně v centru Glasgow, kam nás odváží pohodlný vláček společnosti ScotRail.

V půjčovně aut jde všechno hladce až do chvíle, kdy platební terminál zobrazí hlášku: „Your payment was not successfull.” My ani obsluha nechápeme, v čem je problém.  Opakované pokusy dopadají stejně. Odcházíme tedy z půjčovny řešit tento neznámý problém. Shabyho necháváme na nádraží hlídat veškerou bagáž a společně s Bobem vyrážíme do Glasgow řešit vyvstalý problém. Dva telefonáty do české banky, turistické informace, internetová kavárna, a strkání karty do různých bankomatů – výsledkem je po dvou hodinách úspěšná platba a naše velká úleva. Britové holt musí mít všechno trochu jinak, takže místo online používají offline platební terminály a v tom je celý problém. Už tak krapet vynervovaného Boba nyní čeká ještě jeden křest ohněm. Všechno je jednou poprvé – jízda vlevo centrem přecpaného a nepřehledného Glasgow. Auto lze v Británii půjčit, když vám je aspoň 23 let, takže bychom si bez Boba ani neškrtli. Aby toho nebylo málo, tak jsme se ještě trochu zamotali v Glasgow. Nakonec jsme se z města vymotali bez ztráty kytičky, i když jsme ze začátku museli Bobovi připomínat, že obrubníky nalevo se k němu nepřibližují jen tak, aby ho naštvaly.

Neoficiální sponzoři výpravy

Nyní je na programu hledání Tesca, což se nám nakonec povede až ve Stirlingu. „Vykradení“ Tesca, hledání levných a dostatečně objemných pochutin a véča na parkovišti trvá skoro tři hodiny. K našemu milému překvapení jsou potraviny ve Skotsku cenově přijatelné, a když se člověk rozhlédne, tak se dá vyžít jen o něco málo dráž než u nás. V rámci využívání lokální zdrojů se neoficiálními sponzory naší skotské výpravy stávají francouzský výrobce sýrů President a dánský pivovar Carlsberg. Už notně rozlámaní vyrážíme v devět hledat místo, kde složíme hlavu. Na radu místního domorodce z Perthu, že stanovat lze kdekoli, kde není plot, a místní s tím nemají problém, vyjíždíme vstříc okolní krajině. Brzy zjišťujeme, že pán měl pravdu. Jenom zapomněl dodat, že ploty jsou tu úplně všude. Po půl jedenácté bereme zavděk nouzovkou na křivém a rozmáčeném poli, kde je však naštěstí otevřená brána.

Cesta údolím Glen Derry v Cairngorms

2. den – přechod Cairngorms

Ráno ještě v Perthu doplňujeme poslední chybějící výbavu – plynové bomby a kempinkové stoličky a vyrážíme do hor vstříc dobrodružství. Předpověď na víkend slibuje stabilní počasí bez deště, tak se hned z kraje rozhodujeme pro dvoudenní přechod části Cairngorms, staré náhorní plošiny s koncentrací nejvyšších skotských vrcholů (vyjma nejvyššího Ben Nevisu) – mnoha čtyřtisícovek. Auto odkládáme na parkovišti v osadě Linn of Dee kousek za Braemarem. Naším cílem je okružní výstup na Ben Macdhui (4 295 stop). Cesta vede krásnými širokými údolími se zbytky původních prastarých borovicových hájů (posledních ve Skotsku). Časem se stává krapet monotónní. Bagáž na zádech už nás táhne k zemi, takže u jezera Loch Etchachan cca ve 3 000 stopách rozbíjíme základní tábor. Vítr ještě sílí a slibuje bezesnou noc.

Přechod řeky v NP Cairngorms

3. den – přechod Cairngorms

Moje noční třicetimetrová výprava ze stanu, při níž jsem se málem ztratil, dává tušit, že nás ráno nečeká žádný med, nýbrž kotel plný mlíka. Starý ledovcový kotel, kde nocujeme, je jím naplněn až po okraj. Se stáváním tudíž nespěcháme. Na vrcholu nás čeká zasloužená odměna v podobě nulového výhledu a větru, který si s námi dle libosti hraje. Keška,vrcholové foto, žádné velké zdržování a hurrá dolů. Na sestupu nevěřícně sledujeme, že jsme si měli pospat ještě o hodinu dýl. Vrchol Ben Macdhui už se rýsuje proti modré obloze. Zpáteční sestup údolím je velmi zdlouhavý s častým přecházením divočící řeky. Nucených přestávek přibývá. Výsledkem je 38 km v nohách a nocování v nedalekém kempu v Braemaru. Kemp ovládá organizovaného megahejno kachen, které ve chvíli nepozornosti obléhá stany turistů a požírá vše možné i nemožné. Fotky naleznete ZDE.

Plyšová Nessie, jak je libo!

Naše výprava u Eilean Donan Castle

4. den – přesun – Inverness a Loch Ness

Po náročném víkendu následuje odpočinkový den a přesun napříč Skotskem na ostrov Skye. Cestou zastavujeme v Invernessu, hlavním (a nutno dodat že jediné pořádném) městě skotské Vysočiny, abychom prohlédli město a doplnili zásoby. Druhá zastávka je u jezera Loch Ness (rutinní skotské jezero, příšera se nekonala), avšak v Lochness centru jsme si prošli zajímavou audiovizuální projekci, která přibližovala problematiku z obou stran. Vpodvečer dorážíme na Skye, rozbijeme stan v nádherné scenérii mezi špičatými horami a zálivem Atlantiku. Pěkný večer však ukončuje naše první setkání s „midges“. „Midges“ jsou malinkaté místní mušky, které vás sežerou během chvíle. Naši komáři a muchničky jsou oproti nim neškodná stvoření. Nasazujeme připravené moskytiéry a místní ultrakoncentrovaný repelent. Oboje však funguje jen částečně. Především z moskytiéry si „midges" po chvíli dělají spíš jenom srandu. Prostě je to moskytiéra a ne „midgitiéra“, takže oka jsou moc velká. Jediné, co na ně spolehlivě zabírá, je vítr. Večeře se tak zvrhává v křečovitou záležitost. Já utíkám do auta, Boban se zavírá do stanu a Shaby chvíli v zápalu boje pobíhá s ešusem plným jídla kolem dokola. Když zjistí, že pojídat párky s kaší za běhu, není úplně snadné, uchyluje se také do auta.

Nocování na divoko na ostrově Skye

Vybavení proti "midges" (místní kousavé mrchy)

5. den – Isle of Skye – výběh na The Old Man of Storr

Ostrov Skye, jedno u nejdeštivějších míst Skotska i celé Evropy, nám servíruje luxusní jasnou oblohu a teploty nad 20 stupňů, čehož se musí náležitě využít. Míříme na sever ostrova. Pro dnešek volíme výběh na vrcholovou pyramidu hory The Storr (2 359 stop). Cesta na ni vede kolem navštěvované atrakce, skalního kuželu The Old Man of Storr. Drive-in turisté podél cesty z nás mají atrakci. Dočkáme se tak vytrvalého povzbuzování a několika slavobran. Výběh má jen necelých 2000 stop, ale ze začátku je dost prudký, takže mi to dalo dost zabrat. Výhledy jsou bezkonkurenčně nejlepší, co jsme ve Skotsku zažili – západní pobřeží Skotska, celý ostrov Skye a další ostrovy Vnitřních Hebrid. Odpoledne ještě tolik nepokročilo, tak míříme na koupačku k blízkému lochu (jezeru). Teplota vody rozhodně nevyhovuje Shabyho teplotní toleranci 20°C+, takže si ledově chladnou koupel „dopřáváme“ jen já a Bob. Přes přístavní městečko Portree míříme na dvě noci do kempu v osadě Sligachan. Ubytovací rutina je jednoduchá. Přijde pán, zeptá se, jak dlouho pobudete, zamumlá cifru, natáhne ruku a při troše štěstí vám hned poté ani jeho pes nepochčije stan.

skalní kužel The Old Man of Storr

6. den – Isle of Skye – přechod jižního cípu ostrova

Počasí drží, takže si ráno na naše poměry přivstaneme a míříme autobusem do Elgolu. Místní otrlý vousatý řidič to po členitých singltrackách švihá neuvěřitelnou rychlostí a s ledovým klidem řeže jednu zatáčku za druhou. Na dotaz, jestli už jsme v cíli, zamumlá něco skrz své husté vousy, takže se raději spoléháme na vlastní intuici. Cesta z Elgolu do Sligachanu je v průvodci popsána na 9 hodin, takže se rozhodujeme výlet pojmout formou indiánského běhu.  Není to snadné a Bob se Shabym na mě musejí často čekat. Nicméně krajina kolem je úchvatná. Rozhodně nejhezčí túra za celé putování. Nejprve podél atlantického pobřeží do písečné zátoky Camasunary, po pobřeží kolem dalšího hřbetu až k jezeru Loch Coruisk a přes sedlo dolů mohutným a zdlouhavým údolím Glen Sligachan.

Pohoří Cuillins z přístaviště v Elgolu

Písečná pláž zátoky Camasunary

Počasí opět vyzývá ke koupačce. Tentokrát i Shaby uznává, že voda v mělkém písčité zátočině je dost teplá na to, aby si v ní smočil aspoň nohy. Už, už si Shaby smáčí kotníky, když tu náhle vstupu do vody společně s Bobem objevují jednu vyplavenou „zákeřně krvelačnou“ růžovou medúzu. Po kratší poradě a zvážení možných rizik se pánové rozhodují k ústupu na blízké skalisko a raději volí oběd. Nutno dodat, že to byla jediná medúza, která byla ze břehu vidět. A kupodivu taky jediná, kterou jsem ve vodě nakonec našel. Zbytek cesty vede dolů údolím Glen Sligachan. Shaby s Bobem mi utíkají do kempu. Je půl šesté odpoledne a proti mně pochoduje mladý pár bez zavazadel, nesou dvě městská kola a před nimi běží čtyři různě velcí psi. Míří do hor. Ale s tímhle vybavením nechápavě zíráme, co tam chtějí dělat. Fotky naleznete ZDE.

Koupací operace "Medúza"

7. den – přesun do Fort Williamu

Na čtvrtek byl naplánován přesun pod nejvyšší horu Velké Británie, Ben Nevis, do turistického střediska Fort William, kde jsme opět doplnili zásoby. Vtipná příhoda nás potkala při nakupování piv. Na kase toho času seděla skotská lady s přísným pohledem. Američanovi v řadě před námi dlouhou dobu zkoumala jeho podpisový vzor a Shabymu pak nedůvěřivě kontrolovala věk uvedený v občance. O co větší pak bylo naše překvapení, když nám po namarkování dvou kartonů piv s úsměvem oznámila, že na tyhle piva platí akce 2+1, takže počká, než si z regálu přineseme třetí karton. Odpoledne jsme se ve městě podle plánu setkali s Verčou a Lukášem, kteří sem přistopovali ze své štace na malinové plantáži u Dundee.

8. den – výstup na Ben Nevis

Počasí pro „vysokohorskou“ turistiku jako dělané i tentokrát. Polojasno, 20°C. Takže jsme mohli v pátek směle vyrazit na nejvyšší horu Velké Británie, 4 409 stop vysoký Ben Nevis, který ční hnedle nad Fort Wiliamem. Taková klasická vrcholovka na 5 – 6 hodin (i s cestou dolu) s přímým nástupem nahoru. Poctivá, nijak extra vyčerpávající túra – taková těžší Sněžka. Cestou nahoru jsme všude potkávali velké bílé pytle naložené velkými balvany, které sem byly dopraveny helikoptérou. Proč někdo tahá nahoru šutry, které se válejí všude okolo po stráni, nám zůstalo záhadou. Večer jsme ještě vyrazili autem do kempu, kde spali Lukáš a Verča, abychom načerno umyli svá zapáchající těla. Fotky naleznete ZDE.

Vrcholovka z Ben Nevisu (a pán v klidu svačí)

Kámen pro předpověď počasí

9. den – přesun do Obanu

Zítra začínají v Obanu závody, takže se sobota nesla v klidném duchu. Dopoledne mini-golfové klání na greenech v centru Fort Williamu, které v těsném závěru ovládl Shaby s výsledkem 17 pod par. Následovalo lelkování ve městě a přesun do Obanu, resp. nedaleké vísky Benderloch, kde byl kemp a „event centrum“ o-závodů Scottish 6 Days. My (včetně Verči s Lukášem) jsme však přijeli jen na první 3 etapy. Nešťastná to příhoda se stala na parkovišti v kempu. Shaby odjistil ruční brzdu a pomalinku couval, když se chtěl rozjet, tak mu na to povídám: „Zaparkoval si do auta za námi.“ Po chvíli přesvědčování mi uvěřil. Ale to už bylo pozdě – vzadu jsme měli malinkatou výduť, které jsme si zprvu ani nevšimli. Zbytek dne se díky tomuto malému incidentu nesl v nepříliš hovorné atmosféře. Odpolední předzávodní proběhnutí dopadlo podobně neslavně a výsledkem bylo 40 minut dohromady za tři osoby.

Mini-golfový turnaj ve Fort Williamu

10. den – Scottish 6 Days – etapa 1 Ganavan

O-závody byly vlastně původním impulsem, proč jsme o Skotsku začali uvažovat. Místní terény nás velmi lákaly a ve výsledku rozhodně nezklamaly. Mě osobně nadchly. Všichni (já, Shaby, Bob i Lukáš) jsme se přihlásili kategorie „long“ – tedy M21L, resp. W21L v případě Verči. První etapa se běžela v otevřené pobřežní oblasti u Ganavanu severně od Obanu. Na úvod mapově dostatečně těžká, ale ještě ne zabijácká etapa, byla důkladnou vstupní prověrkou. Tratě mívaly okolo 8km s převýšením plus minus 350 m. Extrémně náročná byla na všech etapách běžecká podložka – kamenito-bažinatý podklad zarostlý vřesem a hlavně kapradím byl ideální na vyhazovaní kotníků, nikoli na běh. Z ambicióznějších běžců slávistické minivýpravy se výsledkově docela zadařilo Shabymu, naopak Verča nemohla být s velkou ztrátou spokojena. Bobovi se potvrdily jeho obavy, že ho ve Skotsku čeká mapové martýrium (byť lahůdkové).

Start E1 na pláží v Ganavanu

11. den - Scottish 6 Days – etapa 2 Ardanskie

Druhá etapa nás zavedla do mapově mnohem náročnějšího polootevřeného prostoru nad jezerem Loch Etive, který nedovoloval povolit v koncentraci ani minutu, což jsme si ověřili hned na 1. kontrole. Shaby 4 minuty, Havli 10 minut, Lukáš 11 minut a Bob 16 minut. Velkým chybám se tentokrát nevyhnul nikdo, a tak ani výsledky nabyly nijak zázračné. Večer jsem zamířili do místní „Victory Hall“ nasát společenskou atmosféru závodů. Paní za barem ani nevěděla, kolik stojí piva, jež prodává, a kulečník taky měl více než jednu mouchu. Vrcholem bylo, když k nám 10 minut před zavíračkou přišel pán, upřeně se zadíval na hodiny a varovně zdvihl výchovný prst. To už jsme se radši klidili do kempu. Jenom nám dodnes není jasné, kdo vymyslel pro tohle místo název „Victory Hall“. :D

Výřez mapy E2 - prostě mapařinka

12. den - Scottish 6 Days – etapa 3 Creag Mhic Chailein

Třetí etapa se konala ve stejné lokalitě jako ta druhá jenom kousek výše nad jezerem Loch Etive. Mapově podobně náročné terény, ale ještě o stupeň fyzicky náročnější díky velmi členité a rozmáčené podložce. Tentokrát jsme startovali velmi brzo (Boban 03, Havli 29, Shaby 39), avšak v závěru trati jsme se všichni tři seběhly, což dokonale ilustrovalo rozložení sil ve skotských terénech. Výraz Bobovy tváře po třetí etapě jakoby říkal: „Je to tu pěkný, ale už abych běhal zase doma na Biřičce.“ Jednu chvíli se Bob dokonce obával, že ho porazí i „zahraničně-mapový“ greenhorn Lukáš. Ale pro Lukáše to bylo ještě náročnější a dokončil v úctyhodném čase 165 minut. Na druhou stranu se konečně zadařilo i Verče, která obsadila pěkné 5. místo. Tahle etapa nás opravdu vyždímala ze všech sil. Já osobně jsem nezažil závod, při kterém bych si dal asi patnáctkrát. Z toho dokonce čtyřikrát asi na sto metrech za sebou. Fotky naleznete ZDE.

Celkové výsledky jasně ukázaly, že mezi členy naší slávistické minivýpravy a jejich výkonností ve skotských terénech, jsou zásadní rozdíly. Shaby třikrát první, Havli třikrát druhý, Bob třikrát třetí a Lukáš třikrát čtvrtý – a časové rozestupy vždy markantní. Celkové výsledky kategorie M21L pak hovoří následovně. Shaby 9. místo ( jednotlivé etapy – 8, 14, 13), Havli 21. místo (21, 26,24), Bob 38. místo (40, 34, 40) a Lukáš 45. místo (43, 41, 42). Shaby se jako jediný dokázal ve vyšším tempu povětšinou vyvarovat velkých chyb. Já osobně se snažil chodit dost na jistotu a koncentrovaně, což se až na začátek druhé etapy docela dařilo. Celkově dobrý pocit. Bobovy pocity z etap už jsem komentoval výše. Nohy prostě běhaly před hlavou, což je špatně. Ale když běžela hlava první, tak mi to Bob jasně dával. Lukášovi patří obdiv za to, že se ve své první orienťacké  sezóně, popasoval s těžkou kategorií na obtížných závodech. Verča 9. místo (19, 12, 5) se pomalu v W21L zlepšovala a kdoví, co kdyby zůstala i na další etapy. Kompletní výsledky a ukázky map naleznete ZDE.

Odpoledne jsme spakovali naše ležení a vydali se na poslední horskou etapu naší výpravy do nedalekého údolí Glencoe. Verču a Lukáše jsme ponechali v kempu. Druhý den se už vydali domů po trase Oban – Glasgow – Londýn – Praha. Místa na spaní se opět hledala těžko, tak jsme nakonec rozbili stan na luxusně posekaném odpočívadle se spektakulárními výhledy nad jezerem Loch Leven. Na místě stalá cedule s nápisem „No overnight parking“, který jsme dodnes nedokázali přeložit. 

Skotsko je země ovcí, takže jedna ovečka nesmí chybět

13. den – neúspěšný výstup v údolí Glencoe

Údolí Glencoe je jedno z nejhezčích v celém Skotsku a i sama silnice, která jím vede, stojí za projížďku. My máme ale v plánu vydat se nahoru do kopců. A to je jasné znamení pro Skotsko, že nám má připravit lepší počasí, než jaké panovalo na závodech. Za cíl jsme si vybrali špičatý hřeben Buachaille Etive Mór, avšak zvolená výstupová cesta se ukázala být nad naše síly, resp. orientační schopnosti. Nechtěli jsme zbytečně riskovat, že bychom v případě nenalezení cesty na vrchol nedokázali následně bezpečně sestoupit dolů, takže jsem se obrátili nazpět. Místní horský vůdce častoval náš dotaz, kudy že vede cesta nahoru, slovy: „If you wanna kill yourself it´s not my business.“, která nezapomněl asi stokrát zopakovat. Divné je, že náš průvodce psal o této cestě na vrchol, že jí jinak chodí i rodiny s dětmi. Kde je chyba, kdoví. Odpoledne jsem se přesunuli blíže k civilizaci a obsadili jedno evidentně již dlouho opuštěné stavení kousek před Stirlingem.

Působivé interiéry a přesvědčivý personál hradu Stirling

14. den – hrad Stirling

Ráno jsme si tak v poklidu balíme, já venku, pánové ve stanu. Najednou ke mně kráčí nějaký místní domorodec. Že by majitel zchátralé usedlosti? No uvidíme. Vykračuji mu vstříc. Snad to bude v cajku? Moje obavy byly úplně zbytečné. Pán je majitel a bál se jestli mu sem nepřišli zloději krást zbytky stavení. Když uviděl, že jsme nocležníci, tak značně pookřál. Nakonec se z něho vyklubal sympatický chasník a po ránu jsme si příjemně popovídali. O tom jak se tu narodil, jak to tu před 15 lety musel opustit, co bude stavením dále a mnoho jiného. Přitom jsem nemohl nevnímat, jak pánové mezitím ztichli a čekali.

Čtvrtek byl snad jediný den, kdy nám vyšlo opravdu deštivé počasí. Prohlídka rozlehlého středověkého hradu Stirling, však i tak stála opravdu zato. Za nemalé vstupné 13 liber však bylo místo řídké polívky servírováno hutné jídlo o několika chodech. Zaujal především průvodce, podle našich představ typický Skot, který nevynechal jedinou příležitost, kdy si mohl trefně rýpnout do Angličanů. Dopodrobna jsme si prošli nejslavnější období skotského historie od Williama Wallace až po Jakuba V. a Marii Stuartovnu. Fotky naleznete ZDE.

Odpoledne následoval přesun do Edinburghu, usazení v kempu a večerní vyjížďka doubledeckerem do centra města. Místní autobusy jezdí opravdu divoce, řežou zastávky a  taky jezdí nezvykle blízko obrubníku, což člověku dojde až v pozici chodce. Edinburgh je úchvatně vystavěné, pulzující a živé město. My jsme navíc měli štěstí, a aniž bychom to tušili, přijeli jsem do víru open-airového, street-artového a vůbec vše možného kulturního festival „The Fringe“, který doslova ovládal město. Přes den i večer byly ulice i podniky plné komediantů, divadelníků a všemožných jiných kejklířů a hlavně lidí, kteří se na ně přišli podívat. To celé vytvářelo ve městě úžasnou atmosféru.

Noční centrum Edinburghu

The Fringe Festival

15. den – pulzující Edinburgh

Celý pátek v Edinburghu byl krásný, dlouhý a ušlapaný. Lepší je prohlédnout si fotky. Za zmínku rozhodně stojí výšlap na bývalý vulkanický vrchol Arthur´s Seat (823 stop), který majestátně ční nad městem a poskytuje úžasné výhledy. A taky Národní muzeum Skotska. Vstupné zadarmo a kvalita úžasná. Britská muzea prostě nezklamou. Bob a Shaby se do kempu odebrali trochu dříve. Já jsem zůstal a užíval si večerní poflakování v ulicích, která přetékala zajímavými představeními. Fotky naleznete ZDE.

Rušné ulice Edinburghu

zaručeně nejlepší švýcarský orchestr v Británii

16. den – šedé Glasgow

Přiblížil se den odletu. Dopoledne bylo ve znamení usilovné snahy o sbalení všech věcí do našich „maličkých báglů“. Následoval přesun do Glasgow, kde se rozjela operace s názvem „najdi si svou benzínku s funkčním vysavačem“. U nás věc celkem samozřejmá, ve Skotsku spíše zázrak. Obvyklá konverzace na pumpě vypadala asi následovně: „Hi, do you have a vacuum cleaner? Oh yes, sir. Is it functional? Oh no, sir, I am so sorry.“ Onen rozbitý vysavač pak byl ještě venku vystaven na odiv kolemjdoucím nejlépe s výraznou cedulí s nápisem „vacuum“. Poté jsem už konečně vrátili zlehounka pomačkané auto a vyrazili do ulic Glasgow hledat boxy na uschování našich zavazadel. Poté, co nám pán u obsluhy oznámil, že bych rád před uložením kompletně prošacoval naše pečlivě sbalené batohy (=kompletně je vybalil), tak jsme na něj jenom zamrkali a odkráčeli pryč. Prohlídka Glasgow byla krátká, deštivá a navíc jsme mnoho zajímavých míst nenalezli. Bob a Shaby se navíc vrátili zklamáni, protože na rozdíl od Edinburghu nenašli v Glasgow jediný suvenýr shop. Večer jsme se odebrali vláčkem na letiště, kde jsme přečkali noc.

17. den – den odletu

Letadlo nám letělo už v 8:15. Ráno jsem si trochu přispal, takže jsme pak před odbavením měli co dělat, abychom vše přepakovali, vešli se do limitů a stihli v klidu odlet. Zbytek cesty už utekl v pohodě. Bobanovo auto na parkovišti ve Wroclawi zůstalo tam, kde jsme ho zaparkovali. Cestu jsme završili levnou a dobrou svíčkovou v Náchodě.

Suma sumárum:

Bylo tam krásně. Slunko svítilo. Vařili nám dobře. Autem jsme najeli 870 mil a přitom vypili 84 plechovek piva.

Pár postřehů závěrem:

Britská doprava patří mezi opravdu vtipné záležitosti. To, že stále jezdí na špatné silnice, ani nepočítám. Kruhové objezdy udělané stylem, že se dopravák postaví na vybrané místo a kolem sebe namaluje primalexem bílý kruh. A není problém dát dva takové kruhové objezdy za sebe, takže člověk plynule najíždí z jednoho kruháče na druhý. Dopravní značky jsou kapitolou samy pro sebe. Typicky semafory doplněné o velkou ceduli s nápisem: „Když se rozsvítí červené světlo, zastavte.“ Oblíbené jsou i značky omezující rychlost o velikosti lidské dlaně či značky zákazu zastavení, jež jsou čitelné stěží ze dvou metrů. Ve Skotsku jsou specialitkou jednopruhové silnice, tzv. singltracky, s místy pro vyhýbání. Britský národní sport (označ vše, i když to vůbec není třeba a nedává to smysl) se rozvíjí i v jiných oblastech. Například na toaletách nápis: „Nekrmte kachny“, apod. Na závodech zase měli jinou zvláštní úchylku. Všude nás varovali před vztyčováním dlouhých tyčí a nebezpečím jejich kontaktu s elektrickým vedením. Dokonce v pokynech výslovně stálo, že v průběhu závodu nemáme na trati vztyčovat dlouhé tyče, když podbíháme vedení. :D

Značky a upozornění - britský národní sport